V předposlední epizodě se konečně dostaneme do Španělska, což je od začátku naše cílová destinace. Vyzkoušíme si jaký je to žít v kaňonu, na měsící, na poušti a nebo taky v Anglii. Taky se poprvý dostaneme do průseru…
DEN 33 – ZASE SNĚŽÍ
Prší a vrcholky kolem nás jsou pocukrovaný novým sněhem, takže docela klepeme kosu. Franck a Lena jsou unavený, tak jdeme s Franckem na krátkou procházku kolem jezera Badech .Mezitím se počasí umoudřilo a než Franck musí odjet. dává nám tipy, na super místa ve španělsku. Ještě jednou moc děkuju Francku! K večeru jdeme omrknou vesnici Bagnères de Luchon a to je všechno, co jsme pro dnešek zvládli.
DEN 34 – VÍTEJ VE ŠPANĚLSKU
Den 33 začíná koupáním se v řece. Ale nepochop to špatně, to neni jenom obyč řeka, je to kurva ledová řeka. Jenom jsem se namočil a už jsem necejtil chodidla. Stejně je to super pocit, cejtit se tak moc naživu a bejt čistej. Po koupačce jsme připravili Gordieho na cestu, nakoupili chleba a lokální sladkosti, koukli na farmu a konečně jsme mohli vyrazit do Španělska. Sever Španělska je náš domluvenej cíl, ještě jsme tam ani nedorazili a trvá nám to přes měsíc. LoL Prní zastávka je malý městečko Aínsa, kde prozkoumáváme vše od obchodů, po samotný město s tvrzí. Další atrakce je jezero Pantano de Mediano, který vzniklo zatopením pár vesnic díky stavbě přehrady. Máme dobrou hladinu vody, takže jdeme X km ve vodě, co sahá jenom po kolena. V dálce trčí věž kostela, což mi připomíná Lago di Resia v Itošce, (Jižní Tirolsko) kde jsem shapoval. Nakonec jsme se rozhodli natáhnout slackline (Pro maminku: Chůze po laně.) mezi 2ma ostrůvkama a chodit nad vodou. Tak jsme všechno vybalili, jenom proto abysme zjistili, že nám chybí 3m lajny a ještě se do toho přihnala bouře, takže sme rychle mazali spátky do útulna Gordieho… klasika
DEN 35 – LA SIERRA DE GUARA
První pořádná zastávka je vesnička Rodellar v národním parku La Sierra de Guara. Tohle místo nám vyrazilo dech svýma kaňonama, skálama, cestama na lezení a supama. Jsme v dalším světoznámým místě, co se lezení týče. Je to tu proslulý sakra těžkejma cestama a skalním útvarem, kterej má v sobě díru ve tvaru delfína. (Něco jako naše Pravčická brána. První den se jen procházíme po okolí a obkoukáváme, co tu budem vyvádět. Našli jsme si zašítý místo u řeky, kde se dá skákat ze skály a tak se hecujeme do různejch salt, dokud Lena neztratila tunel. Naštěstí je voda průzračně čistá a tak mohla začít záchranná mise: Najdi plug. Lena ho našla, Lena prohrála kámen, nůžky, papír a Lena se pro něj potopila. Mise se podařila.
DEN 36 – PRVNÍ PRŮSER
BANG BANG BANG Probouzí nás bušení na dveře. Jsou to správci parku. Poslední 2 noci parkujeme v národním parku, u cesty s dalšíma 4 dodávkama. Fotí si naše pasy a posílají nás na oficiální parkoviště. (Mně pak přišel hezkej dopis, takže jsem o 30€ lehčí a Leně nepřišlo nic. Zatím…) Je to první průser od začátku naší cesty, ani nikdo neměl problém, když jsme parkovali ve městech a to musím říct, že sme párkrát spali na pěkně horkejch místech. Včera jsme byli namotivovaní na lezení, ale naše ráno je pěkně lenivý, protože poprchává. Tak měním plán a rozhoduju se jít kaňonem do vesnice Otín, kde můžeš cestou vidět přístřešek lidí z doby kamenný “Dolmen de Losa Mora„, kterej byl fakt super, ale opravdu jsem nečekal, že je tak malej. Kaňon vypadá neskutečně a všude kolem krouží supy, který jsem tu opravdu nečekal. Po návratu nacházím Lenu stále u auta, takže motivace na lezení je dneska opravdu nulová. Naše motivace se ale upla na něco jinýho… Dredy. Tak se mi jich 7 narodilo. (Jenom 2 přežili doteď. RIP) K večeru se přesouváme na druhou stranu národího parku a radší spíme ve vesnici, která leží mimo jeho hranice.
DEN 37 – TĚŽKEJ NÁKLAD
Dneska už fakt musíme jít lézt! Lena mě probouzí dříve, než obvykle a je pořádně nadržená na lezení. Jedeme k nejbližšímu jezeru (Embalse de Vadiello), kde nám appka ukazuje nějaký cesty. Tahle část národního parku vypadá, jak kdybysme se ocitli na měsíci. Samozřejmě nám nefungujou internety (Jsme přece na měsíci.) a tak nevíme, kde přesně se tu dá lézt. Balíme bágly, do nich rveme všechno, co potřebujem na lezení i chůzi a vyrážíme jedním z 2 možnejch směrů. Jdeme a jdem a nic kolem nás se nedá lézt a tak jdeme dál, dokud se neocitneme na vrcholku hory. Potkáváme týpky, co běhaj po horách „Přišli ste sem na kaňoning?“ ptá se jeden z nich. (To je jasný, že sme přišli na kaňoning. Na co jinýho? 😀) Nakonec se dozvídáme, že tu opravdu žádný lezecký cesty nenajdeme a tak je jasný, že zase musíme zpátky. Začíná bouřka a můj bágl je fakt těžkej, což se dá očekávat, ale co jsem fakt nečekal je, že chytneme signál, takže si můžeme najít přesný místo stěny, kam sme chtěli původně jít. Samozřejmě je to úplně jinde, takže bysme to vůbec nenašli a navíc jsme kolem toho projížděli, jenom to bylo schovaný za rohem. Po návratu k autu jsme přejeli na místo určení a dali si rychlýho šlofíčka. Potkáváme lokály, který nás upozorňujou, že tu prostě lehký cesty nenajdeme, ale nakonec jsme něco našli, polezli a totálně zničený padli do ledový, měsíční vody. (Proč měsční, ptáš se? Protože to tu fakt vypadá, jak na měsíci. Už sem to tu jednou psal, tak čti pořádně. 😀 ) Nadobro opouštíme tenhle skvělej národní park a jsme natěšený na další dobrodrůža.
DEN 38 – POUŠŤ
Další svět, kterej stojí za objevení je poušť. Už cestou k ní přespáváme v polopouštních podmínkách. (Po dohodě s lokálem a varováním, že se tu všude rojí včely.) Je mi vedro. Jako naší první pouštní zkušenost jsme si vybrali národní park Bardenas Reales kterej je proslulej skalníma útvarama, který jsou erozí zajímavě obroušený. Je fakt vedro, takže mi je vedro a jsem unavenej. Plán zněl jasně. Půjdem na šlapačku a pořádně si to tam prolezeme. Už cestou tam zjišťujeme, že to není moc dobrej nápad a že je vše připravený na auta, nebo max kolo. (I tak se nadejcháš strašně prachu.) Tak nastavujeme mód „ULTRATURISTA“ a celej den se vyvážíme. I tak je to strašně nádherný a vlastně jsme rádi. Je fakt vedro a prašno, ale nádherno. Největš šílenost je to, že uprostřed celýho areálu maj vojáci základnu a zrovna dneska si vybrali, že budou trénovat střelbu z vrtulníku, tak to máme i s postapo efektama.
DEN 39 – DOŠEL PLYN
Došel plyn, nemáme jak vařit. Naštěstí jsem připravenej a mám malou kartuši na vejlety, takže hlady neumřeme. Problém je ale ten, že plyn používáme jenom na vaření, takže nechceme vozit víc, jak 5kg bombu a Lena říkala, že nikdy neměla problém s výměnou. No problém to je, protože její značku bomby nikdo nezná, takže nám jí nikde nevymění a všechny ostatní, co prodávají mají 20kg a víc… (A tak jsme zbytek výletu vařili na 2 malejch kartuších.) Máme namířeno do San Sebastián, ale cestou tam míjíme malou vesničku Hermani, terá má dobrý místo na lezení, tak tam nečekaně zastavujme. Lezení je tu fakt skvělý.
DEN 40 – NESNÁŠIM SE
Lena zase musí začít pracovat a já se probouzim s dost nahovno náladou. Nesnášim se. Nakonec jsem se rozhodnul, že pudu na celodenní pochod, ať dělam aspoň něco a nemusim bejt jenom se svojí hlavou. Náhodou parkujeme na Svatojakubský Cestě, tak jsem se jí rozhodl kousek následovat. (Což je skvělá ironie, protože tahle cesta má bejt super nudná, abys právě byl se svojí hlavou a hlavně bohem. To jsem ale v tý době nevěděl.) Po tom, co jsem se dostal do dalšího města, potkal jsem ceduli s vyznačenou 20km okružní, výhledovou trasou. Paráda, to beru. Kdybych jen věděl… Všechno bylo značený parádně a skoro pořád rovně. První křižovata a Luky ani ne po 2km na týhle cestě ztratil značení. „Měl jsi jenom sledovat značky a ani to nedokážeš.“ Nenávidim se o to víc. Vytahuju telefon a s pomocí kompasu zkouším přejít po hřebeni kopce, kde jsem se ocitl a najít tu cestu znovu. Co jsem ale nevěděl je to, že můj pětiletej telefon má v hajzlu gyroskop, takže mi neukazuje dobře sever… A tak jsem nachodil skoro 15km a vyloupl jsem se ani ne 2km od místa, kde jsem se zratil, protože jsem obešel obří kruh, ale úplně jinej kruh, než jsem samozřejmě chtěl a navíc sem o tom ani nevěděl. Jako další krok jsem si řekl, že se chci dostat do města, který je v půlce původní trasy, ale problém je, že do něj odsud vede jenom dálnice. Ale já tam chci a tak půjdu rovně přes les. Kopec nekopec, řeka neřeka. Naštěstí to tak tragický nebylo, protože jsem po chvilce našel lesní cestu, po který jsem se dostal nadohled mému cíli. No nadohled to sice bylo, ale mezi mnou a tím městem je zrovna obří kamennej důl (Kterej na mapě samozřejmě není.) a řeka. KURVA! Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou to střihnout rovně přes důl, ale vypadal moc aktivní. Naštěstí během obcházení celýho monstra jsem našel značení ztezky, po který jsem chtěl původně jít a tak jsem se konečně mohl vrátit zpátky. Dokonce se mi povedlo se na stezce udržet (Až na 2 malý zatouláníčka.) a znovu najít Lenu. Stejně se nenávidim.
Přišel jsem zrova v čas, kdy Lena končila v práci a tak jsme po jídle chtěli jít lézt, dokud je světlo. Hned při první cestě jsme se rafli a prostě máme oba nahovno den, tak sme to zabalili, doplnili vodu a vyrazili konečně do San Sebastián. Lena našla dechberoucí místo na přespání. Jakože nejlepší celýho tripu, ale díky tomu tam bylo dost lidí a louka byla tak rozježděná, že jsme tam zapadli… Může to bejt ještě horší? (Jasněže hned po týhle otázce začalo pršet.) Pojď už radši spát a doufat v lepší zítřek.
DEN 41 – DEŠTIVÁ ANGLIE
Od včera nepřestalo pršet. Nálada se taky moc nezlepšíla a tak googlim, kde se tu dá lézt, abych to omrknul. Cesty v ústí zátoky Pasaia bay vypadají božsky a tak se na to fakt musim jít podívat. Je to pískovec s velkejma kruhovejma dírama a důlkama, takže celá skála vypadá, jak Ementál. Všude kolem moře, vlnolamy, maják a loďě proplouvající do nedalekýho přístavu. Boží. Dále svoje kroky vedu po vrcholkách pobřežních útesů, ale moc toho díky hustý mlze nevidím. Tak strašně mi to připomíná Anglii. Na cestě zpátky, jsem se nemohl dostat do auta, protože mě odřízlo stádo ovcí a koz, který mě kvůli mladejm nechtěli pustit. Toď pro dnešek vše, jsem durch.
DEN 42 – POPRVÉ NA PÍSKU
Svítí sluníčko a Lena má konečně volno! Moje nálada je navíc taky dost dobrá. Takže se jde lézt, to je jasný. Jenom jsme trochu víc unavený a líný, takže se z postele úspěšně dostáváme po poledni, což je heroický výkon. Najít parkovací místo pro Gordieho stojí taky šílený úsilí, ale nakonec se podařilo a můžeme jít na to. Jak jsem už psal, místo na lezení je boží. Cesty vypadají těžce, ale jak do toho nalezeš, je to užívačka a všechno skvěle drží, za což jsem rád, protože jsem ještě neprošlápl nový lezačky. Po lezení jsme nadšení skočili do vody a bylo nám úplně jedno, že na nás kouká půlka města. Bylo to skvělý osvěžení a super pocit čistoty, kterou ve městě neoceníš. Pak už jenom stačilo zakončit den zmrzkou a bylo to.