„Léto, volno, vedro. Co budu dělat? Přece nebudu sedět doma, když je venku tak málo sněhu.“ Říkal jsem si dneska. Pak mi proběhlo hlavou, že většina lidí bude asi u vody, tak sem si řekl, že to taky zkusím. Přišel jsem ke kanálu, kde parkovali námořníci, našel jsem si místečko, šup s nohama do krásně ledový vody a začal jsem číst knížku, kterou jsem nutně musel dočíst. Sluníčko pálí do zad, voda chladí a potichounku šplouchá, jeden námořník vaří a z komínu jeho lodě se ke mě žene vůně rýže a masa. Z druhé lodě slyším potichu hrající 
rádio, jehož majitelka mě zaujala už jenom jejím suprovým kloboukem a flexou za opaskem, kterou asi předtím opravovala loď. Z protějšího břehu slyším pískání mladejch labutí. Nasávám atmosféru a říkám si, jak je tu krásně. Ponořím se do čtení a najednou kolem mě profrčí s cinkáním kolista, čímž mě vytrhne z děje. Po pár minutách další a další. Následuje hlučnej průvod turistů. A pro změnu tříkolkář. Říkam si „V tomhle nemůžu číst. Chce to nadhled.“ a v tu chvíli si „vzpomenu“ že kousek ode mě je most. Starej železniční most přestavěnej pro chodce s obří, železnou konstrukcí. Vylezl jsem na most a cítil jsem, že mě zábradlí odděluje od všeho krásného okolo. Inu vylezl jsem až nahoru na konstrukci. Lehkej „dotyk“ adrenalinu dodal krásnou „příchuť“ všemu okolo a v tu chvíli jsem cítil, že je to vončo. Ničím nerušen jsem se ponořil zpátky do příběhu knížky.
Po nějakém čase jsem zvedl hlavu, rozhlédl se a viděl všechny ty lodě. Jako další koně, který byly doposud schovaný za stromama, pobíhaly v ohradě. Vítr mě jemně chladil, malí lidi pode mnou, ještě menší letadla nade mnou a uprostřed toho všeho plavala námořnice v kanálu pro lodě. Bylo jí jedno, že voda nebyla čistá. Bylo jí jedno, že nebyla ani hluboká. Bylo jí jedno, že na ní někdo křičí, že se tam plavat nesmí. Bylo jí vedro, nebo si chtěla jenom zaplavat? To už se nedozvím. Hlavní bylo, jak plavala ladně a dokonale zapadala do všeho okolo. Všechno to bylo strašně silný, magický a díky všemu sem se cejtil opravdu šťastnej. Když jsem k večeru slejzal z mostu všiml jsem si, že její loď se jmenovala SnOwy w l , čímž se mi zalíbila o to víc a celou cestu domů jsem si s pořádným rohlíkem říkal „Jak málo stačí ke štěstí“.