Když jsem se dozvěděl, že směrem na východ zažívají země krize a je tam levno – nebylo na co čekat. Jedu! Na Ukrajině je válka, takže to hlavně neříkej mámě. Beru s sebou kamaráda Kirilla, který je rodilý Rus. Hlavní důvod je překlad, kdyby náhodou něco. Bohužel Kirill může pouze na 4 dny. Rozhoduju se poměrně hned. Jedu dřív a sejdeme se v Užhorodě. Vybírám si Kyjev. Pak na doporučení zajišťuji i trip do Černobylu.
Hned druhý den odjíždím busem do Lvova. Ve Lvově přesedám na noční vlak do Kyjeva. Peníze, pas a mobil dávám do igeliťáku, který následně strkám do trenek. Ráno zkusím na spolucestující, jestli neumí anglicky. Ano, umí! Jsou to učitelé na univerzitě a jedou z konference. Díky za rady a tipy a za skvělý pokec, vystupuji. Hned na nádraží na mě dobrovolní studenti přivazují 2 stužky – modrou a žlutou. Barvy Ukrajiny a děkují, že přijíždím navštívit jejich zemi. Kyjev, sestra Moskvy, je historické město, které je v obklíčení sídlišť. První, co zaujme každého je metro. Krásné stanice metra, vlaky jako v Praze. A cena? Za jízdu metrem 2 hřivny (1,9 Kč)! Ubytuji se, dám si sprchu a vyrážím ven s mapou pro mě s nečitelnými písmeny. Obcházím nádherně pozlacené chrámy, některé navštívím i vevnitř. Super, Ukrajina překoná vše. Pokud přijde větší krize, tak roztaví vnitřky chrámů a kdyby náhodou bylo nejhůř, tak i ty pozlacené věže. Rozhodně o budoucnost Ukrajiny nemám obavy. Je večer, jdu na lov kvasu a nějakého piva. Na kvas narazím zřídka. Pivo…jo to mají. Ale je to doopravdy patok. I český lahváč v Tescu za 5 Kč, který má kovovou chuť je podstatně lepší než tyhle piva.
Další den je dost podobný. Chrámy, komplexy chrámů, historické budovy, stadion místního fotbalového klubu a v podvečer se přesunu na známý Majdan (Majdan nezávislosti). Perfektní místo. Všude skupiny lidí,street-artisti na jedné straně a na druhé straně demonstranti. Demonstrují, nevím proč a nevím za co. Rozumím jenom slovům „sláva Ukrajiny“. A okolní lidé tleskají všem řečníkům. Opodál jsou vylepeny fotky a zapáleny svíčky padlých vojáků na východě země. Každý návštěvník si může koupit stužky v barvách Ukrajiny a přivázat je na zábradlí kolem fotek. Je to něco jako věšet zámky na most lásky. Poměrně stejný efekt v tom, že už ani nevíte, že je to zábradlí – podobá se to spíše copu umotaných stužek.
Dávám další a další šanci pivům. Jdu do hospody, kde by měly mít speciální piva. Dávám pouze ukrajinské, výsledek je dost podobný. Pak mi týpek nabídne tmavé pivo. Wau, super. Konečně něco pitelného. Říkám mu, že tohle je mnohem a mnohem lepší. On mi říká, že to je z dovozu z České republiky. OMG, fakt! Zavírají, jdu vedle. Dalším pivům dávám šanci. Fakt ne! Dávám si vodku. Nooo, to je fakt mnohem lepší. Už mě to nebaví a utíkám dál. Lidi zde jsou, proč ne. Chtějí vstup, platím. Ráno zjišťuji dle pásky na ruce, že jsem byl dle tripadvisoru v nejlepším klubu v Kyjevě. Nevím, asi to bylo fakt dobré.
Budíček!! „Michale jedeš do Černobylu“ probliklo mi hlavou, rychle jsem se oblíkl a vyběhl spritem na bus, uff stihl jsem ho. Moc jsem toho přes noc nenaspal, sotva dosednu na sedačku, usínám. Během cesty zastavíme na benzínce, kupuju vodu a sendvič. První checkpoint – pas a kontrola. Již je zde zvýšená radiace. Druhý checkpoint – zase nějaké papírování. Pohoda. První zastávka je ve vesničce 20 km od elektrárny. Můžeš kamkoliv, hlavně se ničeho nedotýkej a plnými doušky si užívej ruiny opuštěných baráků. Pokračujeme dál, do města Černobyl. Pár fotek u cedule, potom se zajdeme podívat na vozítka, která po havárii pomáhaly zachraňovat celou situaci. Cestou míjíme sochu Lenina a opuštěnou školku. Vystupujeme v lese, který za uplynulých 30 let připomíná spíš nedotknutý prales. Přicházíme do školky – hračky, postele, záchody a umývárny. Typická sovětská školka, fascinující.
Jedeme dál, podél cesty míjíme obří, ale fakt obří kusy železa. Říkám si co to je? To je radar DUGA (tzv. Oko Moskvy – špionážní radar namířen na západ, detekce balistických střel namířených na SSSR), kterej má 150×750 metrů. V celém Sovětském svazu byly pouze 3.
Dále pokračujeme přes panoramatická místa až ke chladící nádrži, kde jsou živé ryby a svými zbytky sendvičů je můžeme nakrmit. Poté jsme pouze objeli areál a jsme 150 metrů od reaktoru číslo 4. Přesně ten, kde došlo k poruše. Opět fotky a konečně – oběd v místní jídelně pro dělníky. Před obědem každý musí projít přes kontrolní stanoviště, jestli nedostal náhodou vysokou dávku radiace. Čisto! Můžeme na jídlo. Boršč, pohanka s karbanátkem, plno chleba a mošt.
A nyní procházka po nejbližším městě elektrárny – Pripjať. Celá procházka trvá 2 hodiny a je to vážně super. První budova je něco, kde je tělocvična a bazén. To je totálně super. Fotky nebo hru Call of Duty může znát každý, ale ta realita, ta je úplně jinde, je prostě dechberoucí. Jsme všichni nadšeni a pokračujeme do paneláku, kde procházíme různé byty. Upřímně? Vypadá to, jako panelák ve vyloučené lokalitě, akorát uvnitř jsou tapety z 60. let. Vylejzáme na střechu, ze které je vidět celé město, paráda! Dalším místem návštěvy je škola. Přízemí je plné dýchacích masek. Učebny jsou všechny dost podobné, až na fyziku. Tam jsou vidět různé předměty určené k experimentům. Působivé, vážně. Opět máme volnost a někteří pobíhají a to doslova v horních patrech školy. Co tam je? Netuším, prý na vlastní riziko, protože ty horní patra jsou dost podmáčená a nemám odvahu jít výš. Další destinací naší walking tour je sportoviště, prostě taková lokomotiva. Fotbalové hřiště, nooo…spíš fotbalový prales. Hned dál je nejvíce kontaminované místo Pripjati a to hřiště se známým ruským kolem a autíčková dráha. Dále projdeme „náměstím“, kde je hotel, supermarket a restaurace. Odjezd! Ještě cesta autobusem kolem červeného lesa, abychom viděli červené stromy a naše dozimetry začaly panicky pípat. Zvláštní pocit. Nicméně jsme vystaveni této asi 50x vyšší koncentraci než v Pripjati pouze na pár sekund. Ještě poslední kontrola, zda jsme nedostali vysokou dávku radiace na checkpointu a hurá do Kyjeva. Super! Děkuji! Jsem nadšen a vstřebávám zážitek.
Večer dávám šanci pivům, OK, kecám. Už piju zase vodku a dávám si k tomu sušené ryby. Moc dobré. Další den již mám volný, viděl jsem vše. Kirill mi píše, ať si koupím plavky a tak vyrážím na nákup. Na oběd hledám něco netradičního a tak jdu do tržnice. Oh, hospoda. Sakra, Ázerbajdžánská! Objednávám to, co znám – boršč a šašlik. Spokojený odcházím. Jedu metrem na ostrov uprostřed Dněpru. Poležím na pláži, porelaxuji, popiju kvas a jedu se vyspat.
Další den se přichystám na cestu. Pojedu 14 hodin z Kyjeva do Užhorodu. Je večer a já odjíždím.
Dobré ráno, konečná, vystupuji. A Kirill je tu! Super. Užhorod je malinké město. Kirill mi nevěří, že tu mají hnusný pivo a tak, jako profesionálové kupujem pivo v obchodě a jdeme pod strom před místní univerzitu. Jo, shodli jsme se oba. TO PIVO JE FAKT NEPITELNÝ! Užhorod jsme prošli za dopoledne. Je zvláštní vidět kus bývalého československého území. Projevuje se to v některých názvech ulic, náměstí a hospod. Například pomník T. G. M., ulice Ivana Olbrachta, restaurace u Švejka nebo hospoda s názvem Hospoda. Usedáme do hospody a čekáme do večera na noční vlak do Lvova.
Jel jsem na Ukrajinu s batohem s pár věcmi, hold jsem nedal na rady mé mámy…vezmi si něco do zásoby, co kdyby. Moje kalhoty jsou roztržený a kontaminovaný radiací, takže potřebuji opravdu sehnat nové, protože přišla zima. Dalo to zabrat najít obchoďák evropského typu, ale sehnal jsem! Lvov je krásné město. Taková ukrajinská Vídeň. Hodně Ukrajinců navštěvuje toto město a opravdu je jiné, než ostatní ukrajinská města.
Další a zároveň poslední den jedeme opět přes noc do Mukačeva – malinké městečko, které nám slouží jako mezibod pro cestu do Berehove, které se nachází na hranicích s Maďarskem. Realita – jako na jižním Slovensku. Ukrajinsky a rusky se domluvíte, ale jazyk číslo jedna je zde maďarština. Jdeme do restaurace a místo klasického boršče dostáváme maďarský guláš. Spokojenost! A teď zasloužený relax před cestou, jdeme do termálů. Vyrelaxovaný a odpočatí se vracíme zpět do Mukačeva. Poslední nákup a odjíždíme autobusem do Košic, kde dáme rychlou pivní záchranu českého pitelného piva a pokračujeme vlakem do Prahy. Návrat do reality je tu! Nezbývá než jen potvrdit „Ukrajina – země možností“ ! Chci na Ukrajiny na důchod!
