Černobyl. Ještě víc, než ten, mě už od 14ti láká Pripjať. Město duchů, kde se jakoby zastavil čas. Popravdě mě moc nezajímá, co všechno se tam stalo, i když mám najetý snad všechny informace a dokumenty. Zajímá mě jen to, že mě baví prolejzat opuštěný baráky a tady maj celý město. Je to ale až na Ukrajině a já nikdy na východě nebyl. Vlastně jsem nebyl ani na Slovensku a proto chci ty země aspoň trochu poznat a zažít, co nejdvětší dobrodrůžo, díky stopování. A i když se mi z plánovanýho měsíce podařilo ukrojin jen „pár“ dní, přece jenom nastává DEN D.
DEN 01 – DEN D
Je úterý 20.srpna a já se po několika odkladech chystám na cestu, kterou jsem si vysnil už ve čtrnácti. Stopem do Černobylu. Balim bágl. “Ještě předej borůvky.” “Nevíš, jak se dostanu z Rolavy do Varů?” a pár dalších drobných úkolů mě stále zdržuje. Je 12:00 a já stále nevyrazil. Stahuje se mi žaludek, mozek si začíná vymýšlet a vysílat mi signály, jestli je to vlastně dobrej nápad. ŠUŠ! Je to dobrej nápad. Zkouším do sebe nasoukat oběd, loučím se s taťkou a po tom, co se asi tak 3x vracím, protože jsem si ještě vzpomněl na něco, co se bude fakt hodit, konečně vyrážím na vlak.
Ta známá cesta do Sokolova, která je tentokrát (díky Vavřincovi) docela neznámá, celkem utíká. Přestup do Varů zkracuju nákupem večeře a snídaně. Tak jsem tu. Vary. Odtud dobrodružství začíná naplno. Paní u pumpy, od který loudím kartón, říká, že už jsem dneska druhej. Chvíli stopuju na pumpě, ale nakonec zkouším štěstí kousek dál u autobusový zastávky. Začíná pršet… stojím tu už přes hodinu, třímající ceduli s nápisem ÚSTÍ n L a moje hlava se prudce stáčí k negativitě. “Celou dobu, než jsi vyjel se dělo hodně věcí, kvůli kterým jsi cestu odkládal. Málem jsi ani neodešel z baráku a nestihl vlak, kolik věcí jsi málem zapomněl. Prší. To všechno je zlý znamení, třeba se ti něco má stát. Ser na to. I Míše to tak připadalo. Ser na to! Stejně nikdo nestaví.“ Stahuje se mi žaludek ještě víc a já se snažím najít jakoukoliv pozitivní myšlenku, abych se dokázal usmát a zvýšil šanci stopu. “Lukyštěstí se tě drží od doby, co jsi začal cestovat. Černobyl za to kurva stojí. Třeba se nad tebou někdo slituje právě kvůli tomu, že prší.”
Do půl hodiny mě nabírá kluk, co bere svojí kámošku, která se jede starat o bráchu po operaci, až do Ústí. (Strašně moc se chválím a jsem pašík, že jsem to nevzdal.) “Na to, abych brala stopaře se jich moc bojím, říká holčina.” “Já jsem stopoval jenom 15 km, když mě chytil déšť kousek od kempu.” Jak já to dělám, že mi většinou zastaví lidi, co nikdy nikoho nevzali? Cesta utekla rychle. Zapomněl jsem si v jejich autě stopovací ceduli. Pršet nepřestalo. Večeřím v průchodu u paneláku. Padá tma a já za mrholení procházím stezku kolem Stříbrnického potoka. Našel jsem pácek s grilem. Přesně to, co hledám. Rozdělávám celtu, hamaku a první dobrodružná noc je tu. Už není jen tak cesty zpět a díky tomu mi hlava nehází myšlenky, proč to nejde, ale jak ten problém překonat. Díky tomu se už pojede mnohem líp. Dobrou.
DEN 02 – KOLIK LIDÍ SE DÁ STOPNOUT V JEDEN DEN?
Docela dlouho se válím v pelíšku, ze kterýho se mi fakt nechce ven. Je ale čas dokončit Bertino stezku a vyrazit za dobrodružstvím. Než se do něj pustím, totální náhodou potkávám bývalou kolegyni, která tu teď žije. Trávíme společně dopoledne, ale po O už fakt musím jet. Po zmatenčným hledání stopmísta a 30ti minutách úsměvů, mě nabírá Katka. Vypráví mi, jak jí baví být v přírodě a jak se vysekala na motorce, dokud si nevzpomene, že se vlastně dneska do Liberce nedostane, proroze bude dělat přednášku pro děti na táboře. A tak mě vyhazuje ani né napůl cesty, kde čekám hodinu a půl, než mě naberou 2 postarší dámy, jen aby mě zavezly o půl kilometru dál. Na novém místě čekám cca 15 minut. Další stop je s velice příjemným pánem, který se vrací z práce z Německa. Cesta je super, jenom mě vyhazuje o sjezd dřív, než jsem mu řekl. 🤦🏻♀️Nevadí, na ten další sjezd mě hodí jeden mlaďoch, co poslouchá audioknihu. Jenomže mě vyhodí fakt na sjezdu, takže musím překonat dálnici přes vnější stranu mostu, což je asi fakt nejbezpečnější cesta. Ještěže jsem výšky trénoval o víkendu. S mladým paraglidistou se zakecám tak, že si ani nevšimnu, že mě sice veze (konečně) k polskejm hranicím, ale mimo hlavní tah. Nevadí, tam mě přece hodí lokální včelař. Pak už stačí jenom počkat na Poláka, co se vrací z český posilovny (Prej je máme lepší.) a jede domů vlastně hned za hranice.
Juchuuu, jsem v Polsku! Další stop vypráví, že jeho prací je ovládat obří rypadlo v nedalekém dolu. Bere mě k Autostrádě. (Dálnici) Je osum hodin a slunce pomalu zapadá. Dneska jsem neujel ani 150km. “Dám tomu ještě půl hodiny a půjdu si najít místo na spaní.” Do 10ti minut mě nabírá týpek, co má volant na špatný straně auta. “Zrovna se vracím z Anglie. Žena už na mě čeká, tak nasedej. Týpek má před sebou ještě 500km. Chci vzít do Wrocławi, kterou úspěšně míjíme a tak překonávám svůj dnešní cíl. Nacházím se kousek pod Łódźí a zítra teda dostopuju do Katowic, než vlastně začnu den. Týpkovi zbývá 150 km. Je skoro jedenáct večer a já jsem KO. Kradu net z benzínky.
Mezitím řidič autobusu se šel vyčůrat za benzínku, vrátil se a umyl si ruce v kýblu s vodou na umejvaní čelního skla.
Dávam o sobě vědět v onlajnu a odcházím za nedaleké stromy rozdělat hamaku. Dobrou.
DEN 03 – KRIZE JMÉNEM PIOTRKÓW TRYBUNALSKI
Ráno se probouzím do slunného dne. Nandavám šortky s čistým trikem a cítím se, jako nový člověk. Vybírám první polský peníze a kupuju “Mazaky” aka fixy, protože jsem svůj jedinej včera dopsal. Kartón jsem dostal v obchodě s ovocem a jdu hledat místo na stopování. Dopředu říkám, že jsem to včera při psaní deníku zakřikl a nedostal jsem se ani do Katowic, natož dál. “Když chceš boha rozesmát, pověz mu o svých plánech.” V boha nevěřím, ale stejně se musel zasmát. Z města vedou 3 směry. Katowice, Warszawa a nekam dopryč mimo město. Ať stopuju, jak stopuju, všichni jedou dopryč. To, co jsem nevěděl je fakt, že tahle cesta na Varšavu, nebo Katovice, je víc rozkopaná, jak ucpaná a ucpaná je teda pořádně. Jednoho řidiče kamionu se mě zželelo a vzal mě na druhej konec křižovatky, kde je sjezd na Katowice z druhý strany dálnice. Čekám na tom rozbořenym, opravujícím se sjezdu další 2,5 hodiny a konečně mě nabírá týpek s BMX v kufru. Opouštím toto antistopovací město se jménem Piotrków Trybulanski! Konečně mě veze někdo s podobným koníčkem a ještě mě takhle zachraňuje. Dovezl mě do Częszochowa, což je 14km severně od Katowic. Je skoro osum večer a už se mi nepodařilo nic stopnout. I tak jsem rád, protože nedostat se za celej den ze stejnýho města by nemělo dobrej dopad na mojí psychiku. Nevím proč, ale těším se na zítra.
DEN 04 – #LUKYŠTĚSTÍ
Znáš takovej ten pocit, kdy jdeš v sobotu večer spát megautahanej, chceš se pořádně prospat a tvůj soused hned z rána začne sekat trávu? Včera jsem hledal místo na spaní docela pozdě a jelikož jsem na okraji města, zaběhl jsem jenom za keře hned vedle silnice a ubytoval se tam. Ráno mě budí bouchnutí dveří od auta. Říkám si, že jsou to policajti a čekám, co se bude dít, dokud ty policajti nezačnou křoviňákem sekat trávu podél silnice. Moje introvertní já mi nedovolí vylézt z hamaky, tak tu ležím a čekám, až to dodělají, abych mohl jít stopovat.
Vracím se na včerejší stop k Ježíšovi, kterej je docela sketchy, (Pro Maminku: Nebezpečnej) ale jinak se odsud nedostanu. Zastavuje mi pankáč s čírem tak velkým, že se nevejde do auta. Rovnou mi říká, že jede opačným směrem, ale že mě hodí na perfektní místo, protože stopuje rád a do Kyjeva stopoval několikrát. Dává mi hodně tipů, co se spztek týče, jak stopovat za hranicema atp. Loučíme se a já podle spztek vidím, že 3/4 lidí jsou stejně místní, takže mi nevadí, když stojím trochu dýl. Nakonec prudce dupe na brzdy kamioňák Grzegorz, kterej mě bere kousíček nad Katowice. První stopnutej kamion. Mám trilion otázek. Grzegorz mě vyhazuje na mostě, kde se protínají 2 silnice, že už přejel svojí práci a je to nejdál, kam mě může hodit. Pecka…
Zase přebíhám sjezdy a vybírám si jeden, kde je díra ve svodidlech se štěrkem pro údržbu? 🤷🏻♀️Prostě místo, kde nechceš bejt. Navíc mi dochází voda. Poslechl jsem půlku podcastu a když koukam do mobilu a hledám plán B, slyším troubení. Rodina s 2 dětma mi zastavila a jedou do Krakowa. Masakr. Mačkam se na děti a celá rodinka si povídá mezi sebou, tak aspoň nemusím mluvit. Nějak mě opouští nálada. Rodinka se nakonec přece jenom zeptá kam jedu a kde jsem byl. Když jsem to všechno vyjmenoval, tak se mamina zasmála a říká “A my jsme byli nejdál u Babičky ve Varšavě.”
Vykopávají mě na kraji města, tak aspoň můžu doplnit vodu, jídlo a nabít baterky. Uvědomuju si, že jsem na blbym místě. Přes město nikdo mým směrem nejede a zpátky na dálnici to už dneska riskovat nebudu. Nemám na to náladu a začíná se stmívat. Hoďku to zkouším směrem na město, protože náhoda je blbec. Nic. Seru na to. Našel jsem levný ubytko, tak to beru. Asi už to potrebuju. Sprchu víc než uvítám a možnost chatování do noci taky. Nemůžu spát, hlava mi dělá peklo a dostavuje se úzkost.
DEN 05 – DOSTAL JSEM SE NA UKRAJINU!
Ráno moudřejší večera. Při check outu (Pro maminku: odhlašování z ubytka) se ptám, jestli bude lepší se vrátit přes město, nebo jet MHDčkem na druhej konec města a zkusit štěstí tam.
Cestou pro snídani se ptám dalších 2 lidí a pak si říkám, že bude fakt nejlepší držet se dálnice.
Stopuju směrem od kterýho jsem přijel a do 10ti minut mi staví mladej klučina, co jede wakeboardovat ke Katowicím. Ptám se, jestli mě hodí k mítný bráně, že odtamtud budu stopovat dál. Říká mi, že sám stopuje a že je to nelegální a že se mu to moc nelíbí. V hlavě mi blesknou všechny ty šílený místa, na kterých jsem byl donucenej stát a říkám si, že tohle je proti tomu nic. “Jenom zastavíš, než budeš platit a já ti uteču z auta. Když mě chytí policajti, tak mě snad aspoň odvezou na druhej kraj města, ať se mi stopuje líp.” Oba se zasmějeme a už si to frčíme. Když mi zastavuje, vidím 2 kluky, co stopují na stejným místě, kde jsem chtěl já. To mi dodává kuráž. Loučím se a znovu přebíhám dálnici. Za chvíli se tím můžu živit. (Profesionální hráč Sabotéra a přebíhač dálnice. To bude dobrej živnosťák. 😃)
Kluci jsou z Ukrajiny a jedou do vesničky mezi Lvovem a Kyjevem. Jsou na cestě už skoro 2 měsíce a dojeli z Ukrajiny až do Milána a teď se vrací dom. Nevím proč, ale stopujou s malou cedulkou “Lvov” auta, který jedou z odpočívadla. Jeden sedí a oba vypadají sklesle. Beru svojí velkou ceduli “Rzeszów” a s úsměvem stopuju všechny projíždějící auta, protože jedou pomalu z mítný brány jenom ve 2 pruhách. Do půl hodiny mi staví kamioňák. (Doufám, že tam kluci nebudou moc dlouho, ale s takovou nevím, nevím, když už tam byli hodinu předemnou.)
Pan neznámý mi kupuje mekáč. Chvíli kecáme, pak vohulí rádio metalem a v klídku dojedeme zbytek cesty. Dává mi pár tipů, přes jaký města bude moje trasa nejlepší a nechává mě na odpočívadle. Za půl hoďky jsou 2 hodiny a většina kamionů bude vyjíždět na odpolední část směny. Sázím na to, protože jsem viděl i pár ukrajinskejch spz. Nikdo mě nebere… Jelikož tu není benzínka a hlavně mekáč, moc lidí sem nezajede a když, tak celá rodina, takže mě ze strachu nevezmou. Sluníčko praží a já po tý šílený noci usínám s cedulí u nohou. Budim se v 7 večer. Sakra. Smiřuju se s tím, že dneska tu přespím a na mapách hledám plán B. 2km od odpočívadla je další mýto. Sakra. Proč mě tam nevysadil ten kamioňák? Další den stopuju bez cedule, jen ať mě někdo hodí na mýto. Prosím. Nikdo nestaví. Říkám si, že za hodinu tu budu 24 hodin. WoW na odpočívadle, kde není nic, jenom skvělý západy slunce. Projíždí kolem mě auto s Ukrajinsku spz. Nic. Najednou slyším troubení a týpek ke mě couvá zpátky pomalu z dálnice. Mladej pár, co mi vůbec nerozumí a tak si povidame přes překladač, mě bere až na pěší hraniční přechod. Přidávají si mě na Facebooku, protože chtějí vidět moje fotky z Černobylu.
Přechod proběhne v klidu, i když celníci moc nepoznávají mé 22 leté já, tak ukazuju víza z Alasky. Je to tu, dostal jsem se na Ukrajinu! Z Ukrajinský strany jsou hranice šíleně opevněný a vypadá to, jak kdybych se vyloupnul na Rotavě. Neskutečný. Lada není nic neobvyklého, teréní Žigul taky ne. Jdu na stopa a zastavuje mi hned první auto. Po tom, co nastoupím, se kolem seběhnou ošumtělí pobudové a přemlouvají řidiče, aby je vzal taky. Ten je posílá někam a šlape na pedál. Okey, tak takhle jsem si to tu nepředstavoval. Cesta do Lvova utíká rychle, protože jedeme rychle. Řidič se pokřižuje pokaždý, když jedeme kolem kostela a že jich tu, společně se svatyněma, je. Jak kdyby se všichni předháněli v tom, aby všem ukázali, jak moc věří. Hřbitovy lemují silnici a je to fakt, jak kdybych se vrátil o několik desítek let zpět s tím, že jednou za čas zahlídneš něco moderního ze součastnosti. Týpek mě vyhazuje na kraji města u obřího nákupáku. Zajdu dovnitř a jak kdybych byl v Plaze (Pro Maminku: Nákupák v Plzni). Až na tu azbuku. V druhým patře je kluziště, který bohužel nestíhám. Brouzdám na netu, doplňuju zásoby a…..
KONEC
Tak a teď už je mi to jasný. Tenhle výlet mě zas naučil něco novýho…. Nedokážu posoudit, jestli to byla nejšílenější výprava, kterou jsem zatím podniknul, ale už od začátku sem si chtěl užit, jak cestu, tak cíl. Proto jsem do Kyjeva neletěl, abych z letiště jel do Černobylu a pak zase zpátky na letiště, i když na to ty peníze mám. Jenom poslední dobou všude kolem slyším prachy, prachy, prachy. Fuck it! (Pro maminku: Nasrat!) Zážitky, zážitky, zážitky. Fuck yeah. (Pro Maminku: Kurva jo!) Vzal jsem to tak, jak to mám rád. Bez plánů a naplno. Nikdy jsem nevěděl, kde budu spát, ani kam se dostanu, ani co a jak. Vlastně jsem málem ani nevyrazil. Pořád jsem odkládal datum odjezdu, až jsem se dostal na hranici, kdy fakt musím vyrazit. Poslední den, jsem málem ani nestihl vlak, protože jsem se pořád pro něco vracel. Když jsem spal poprvý pod pevnou střechou, psychika šla totálně na nulu. To všechno byly znamení, ať na to seru, že na to není správný čas. Neposlechl jsem. A tak jsem tu. Bez plánu. V cizí zemi, kde mi skoro nerozumí, nic si nepřečtu, je to tu děsivý a hrubý. Jsou tu nádherný místa, o tom žádná, ale převažují ty strašidelný hlavně kvůli lidem, co se kolem mě pohybujou.
Po tom, co jsem se dostal do centra, skoro posledním busem, jsem zjistil, (Protože už jsem si konečně začal hledat s kým a kdy asi tak do toho Černobylu pojedu.) že je potřeba si výlet zabookovat nejmíň 14 dnů dopředu, kvůli potvrzením, povolenkám atd. I tak jsem se nedal a zašel jsem na vlakáč, co mi poradil ten Pankáč, “Všechny vlaky do Kyjeva jsou PLNÉ. Nejbližší volný jede ve středu. (Je neděle večer.) Přejete si koupit lístek?” říká lámanou angličtinou slečna za kasou. “Ne díky.” zmrazeně odpovím a snažím se si to urovnat nějak v hlavě. V tenhle moment si jeden uvědomí, jakej to máme luxus i s těma megaspožďovacíma vlakama společnosti Čekejte Dlouho. I tak to nevzdávám a s mojí povahou to zase rvu, co to jde a stahuju Blabla car, spolu s klávesnicí azbuky. 10 lidí jede tu neskutečnou dálku (přes 500km) po desátý večer. A já se snažím silou internetu a magie sesmolit pár vět a odpovědí, ať pro mě nejakej řidič přijede na vlakáč. Nikdo. Jeden jedinej, kterej vlakáč sám označil do mapy, mě odmítl. Ale zbývá poslední klučina, kterej jede z Polska. Mám půlhodinu na dostavení se do 40 minut vzdálené adresy. Má automatický potvrzení, tak na to klikám a vyrážím. Děsivějším městem a hlavně děsivějšíma, tmavýma uličkama, plnejch opilců, jsem opravdu ještě nešel. Ale musím. Je to moje poslední možnost. (Nebo varování?) Nepřijel. Sedím na spacáku, kterej mi je uprostřed velkoměsta k ničemu, protože s tak těžkým báglem nikam na střechu, ani lešení nepolezu, jak jsem to dělával v Anglii. Dávám mu ještě hodinu, když jede až z Polska, jestli se někde nesekl. Kolem mě chodí opilí Ukrajinci a vidí, že tam nepatřím. Koleje na tramvaj jsou pokroucený a lezou nad kočičí hlavy, že auta, co odbočujou si musí strašně ničit auta i když jedou krokem. (Už chápu ty teréní žiguly.) Tramvaj, co jede kolem, strašně smrdí. Koleje jsou tak křivý, až se divím, že nevykolejí. Navíc vypadá, že přežila první světovou. Obdivuhodný. Lampy vysí všechny na jednom laně uprostřed silnice, takže chodníky jsou ve tmě. Je půlnoc a já jsem na místě, na kterým fakt bejt nechci. Upozornění došly a tvrdá realita seká nekompromisně. Nemam kde spát, kam jít, co dělat. Nebudu spát, budu chodit, ať mám co dělat. A tak 4 hodiny chodím po městě a kochám se nádherama i adrenalinem tohoto města. Dochází mi, že tato cesta je opravdu cíl a cíl samotnej si můžu nechat na jindy. Jsou 4 ráno a já našel hotel s volným pokojem, což je při oslavách odtržení od SSSR, zázrak. Zítra se vrátím zpátky do Polska a pojedu navštívit kámoše Martina na Slovensko. Doufám, že příště líp vycítím a zvládnu říct ne a nebo aspoň trochu něco naplánuju….
DEN 07 – ZA NOVÝM CÍLEM
Je poledne a já se snažím dostat MHDčkem na kraj města. Moc se to tu od noci nezměnilo. Jenom se k opilcům přidaly maminy s dětma a důchodcema. MHD je tu pěkně šílený. Děsně starý autobusy, co vypadají, jak offroad krabice, do kterejch naskakuješ pomalu za jízdy. Jednotná cena 7 Hriven usnadňuje řidiči vracet peníze za jízdy, spolu s telefonováním a tříděním bankovek na hromádky. Když je plno a někdo nastoupí dozadu, cestující si podávají peníze mezi sebou, dokud nedorazí k řidiči a řidič pak pošle peníze nazpět. Moje znamení, se mi potvrzujou, protože po půl hodině mi zastavuje dodávka s českou poznávačkou. Je v ní 7 Ukrajinců, co jedou na stavbu a chtěj mě hodit až do Prahy. “Ne, ne, jedu za kámošem na Slovensko.” Vysvětluju jim. A tak mě vyhazujou v Krakově.
DEN 08 – POPRVÉ NA SLOVENSKU
Zase se nemůžu dostat z Krakova. Google nepodporuje tramvaje a celý město je rozkopaný, takže skoro nic nejede na konečnou. Trvá mi to přes 3 hodiny + 12 nachozenejch kilometrů. Nikdo mi nestaví. Je to trest a měl jsem jet fakt rovnou do Prahy? To se fakt nepoučím? Začíná zapadat slunce, když tu najednou prudce zabrzdí auto. Tentokrát ruská dodávka s rodinou, která se vrací domů do Bratislavy. Paráda! V noci mě vyhazujou 50km od Prievidze, což je můj Slovenslej cíl. Zkouším stopovat do jedný do rána. Nikdo nebere. Jdu se zeptat na benzínku, jestli tam někde můžu přespat, klidně i venku. “V žádným případě.” Nakonec spím na billboardu.
DEN 08 – POPRVÉ NA SLOVENSKU
Je fakt vedro a fakt nikdo nestaví. Nakonec mě bere týpek, co prostopoval Evropu a říká. “Viděl jsem tě už když jsem jel na druhou stranu, tak jsem tě tu nemohl nechat.” Sice nejede nikam daleko, ale háže mě na lepší místo. Tam na mě troubí týpek v dodávce. “Hodím tě tam, ale rozvážím víno, tak mi pomůžeš tahat sudy.” Paráda, díky! Kecáme o cestování a pak z nej vypadne, ze kolem mě jel 3x, než mi zastavil. Po hodině a půl rozvážení a hledání krámů na špatnejch adresách, zjišťuje, že cestu do Prievidze nemá a tak mě vyhazuje kousek od města, kde mě nabírá týpek, co do Prievidze sice nejede, ale hodí mě do Handlové a v práci se vymluví, že byla zácpa.
Handlová pro je pro mě speciální místo, ze kterého vzešla dvojice Moja Reč, na který si ujíždím už pěknejch pár let. (Pro maminku: Kapela) Procházím si hornické město, nasávám atmosféru a volám Martinovi, jestli si pro mě přijede. S Martinem jsem shapoval 4 roky na horách a tvořili jsme absolutní tým. On je silnej, ale blbej a já naopak. Už mě byl navštívit v Plzni, tak jsem rád, že se za ním můžu taky konečně podívat.
Martin přijíždí a zažíváme skvělý 2 dny, kdy mi ukazuje jeho paintball a airsoft hřiště, rodinu, jedeme na Vatru s výhledem na město a hip hopovej koncert. Ráno mě háže za město, abych mohl pokračovat svojí cestu do Česka. Stojim u benzínky a do půl hodiny za mnou dojde týpek, co zrovna zaparkoval. „Nejedu přímo na Brno, ale hodím tě, až do Česka.“ Beru!
A tak jedeme, kecáme a já si užívám výhled na krásný, slovenský hory. Feldou, ve který jsem získával první řidičský zkušenosti, se dostaneme až do Brumova. Dávám si oběd v centru a jdu hledat další místo na stop. Najednou kolem mě projíždí ten samej týpek a říká. „Na skladě neměli to, co jsem potřeboval, tak jedu do Zlína. Nasedej.“ A tak kecáme dál a já jsem najednou ve Zlíně. A ve Zlíně nikdo nestaví. Trvá to nekonečnost, dokud nezastavuje auto. „Kam jedeš?“ „Do Karlovejch Varů, přiblížíte mě prosím?“ „Jedu na sever, takže ti asi moc nepomůžu, tak hodně štěstí.“ A odjíždí. Tyjo, až teď si uvědomuju, jaký jsem měl vlastně štěstí, že tohle je první auto, který jsem musel odmítnout. Hoďku po něm zastavuje další auto, který jsem měl odmítnout, ale neudělal jsem to. Týpek vypadá strašně nasraně a říká, že mě kousek hodí, hlavně honem, honem. Moc nepřemejšlim a sedam do auta. Chvíli mlčíme, dokud se mě nezeptá, odkud jedu. Má podrážděně agresivní hlas. Necejtim se moc komfortně, ale i tak mu popisuju mojí cestu. „Tak mi řekni, jaký jsou Ukrajinci.“ Hlavně ho zajímají vojáci. Najednou v půlce mojí věty zastavuje a vyhazuje mě na mostě mezi 2ma sjezdama, že jede tady do města, takže mě dál nepoveze. Loučím se a v momentě si uvědomuju, že jsem zase udělal chybu a nechal se vyhodit na blbým místě. Na druhou stranu jsem rád, že už nemusím bejt s tim magorem v autě. Přejdu 7 km, abych se dostal na druhej konec města, zvládnu poslechnout pár podcastů, něco sníst a nakoupit další zásoby.
Stojím mezi nájezdem a sjezdem z dálnice. Začíná se stmívat, vedle mě traktor kosí pole a projede tu jedno auto za uherák. Pomalu se začínám rozhlížet, kde přespím. Všechny auta, který mě míjejí, jedou do Brna, nebo tím směrem a málokterý je plný a stejně nikdo nic. Už je fakt tma a konečně mi zastavuje mladej týpek, kterej se vrací v beach volejbalu. To by mě zajímalo, kdo hraje takhle do noci, ale jsem za něj megarád. Bere mě až do Brna a kecáme ještě nějakej čas po tom, co jsme dojeli. Píšu všem Brňákům, který znám, jestli se nechtěj vidět, ale většina z nich je na Islandu, kde jsme se seznámili, nebo nemají čas. Zkouším tedy ještě jednou, jestli se dneska zvládnu dostat do Prahy a… Povedlo se! Chlápek co se vrací z práce mě bere, ale nechce moc povídat, tak cesta neutíká, ale i tak jsem megavděčnej. Jsou 2 ráno a já jsem v centru Prahy. Stopovat z Prahy už pro mě moc nemá smysl a stejně se můj čas blíží ke konci. Kupuju lístek na bus, kterej jede v 6 ráno a jdu spát do parku. Bez problémů se dostávám do Kraslic, kde toto dobrodružství končí.
KECY K VĚCI
Cesta je cíl. Neboj se cestovat. Poslouchej svůj instinkt, abys nemusel nic lámat přes koleno. Ale hlavně se nenech vyhodit na místě, kde se blbě stopuje. Já vim… „Neříkej mi, co mam dělat.“ A tak nejvíc moc děkuju všem, kteří mi na cestě jakkoli pomohli, oplatím to. Taky děkuju tobě, za zpětnou vazbu. #kvsnowcz #stayawesome #liveYOURlife
PS: VIDEO
Jako bonus přikládám video, který doladí atmosféru celýho zážitku. Nebo článek ladí atmosféru videa? Sám nevim.