1 dodávka, 6 zemí, 50+ dní, 1 láska a nespočet dobrodružství. To je L&L výletníček o roadtripu z Rakouska do Španělska a zpět do Německa. Jdeme na to, užij si to.
CO JE L&L?
Tak tohle jsme my. Mě už dávno znáš, tak mě nech představit další členy posádky. První je Lena, která se v průběhu výletu stala mojí přítelkyní. Po tom, co jsme se poznali v Innsbrucku a zjistili, že máme tolik společnýho, tak bylo jasný, že první, volnej, společnej čas strávíme na cestě. Jelikož Lena miluje plánování, tak jsme „rozhodně měli pevnej plán„.
Tohle je Gordi Bleu (Velký, Modrý) další podstatný člen na tomhle výletu, kterýmu neřeknu jinak, než Gordon Bleu. Tenhle Ford Transit je stejně starej jako Vavřinec (Moje auto) takže jsme na tom věkově stejně jako já s Lenou. Gordi je velkej a modrej, víc o něm nevím.
Jedinej cíl naší cesty bylo severní pobřeží Španělska. Zbytek byl totální punk, freestyle a následování srdíčka. Toť k našemu absolutnímu plánu. No, nakonec to dopadlo nějak takhle. Dost bylo keců, je na čase si zabalit věci a konečně vypadnout na tenhle skvělej L&L Trip.
DAY 1 – KONEČNĚ VYRÁŽÍME! NEBO?
Po náročných dnech balení a příprav, den D je tu. Poslední krok je uklidit a předat můj pokoj, což je poslední věc, která se ti chce, ale někdo to udělat musí. Unavení a hladoví vše dokončujeme, ale nehorší část příprav je stále před námi… Nákupák Po tom, co jsme zvládli i tuto bestii a doplnili energii špatnym kebabem (3/10), museli jsme se na chvíli rozdělit. Mezitím co Lena se jela rozloučit s jejíma spolubydlícíma, já jsem se jel rozloučit s mojí shapecrew a schovat k šéfovi Vavřince. (Po vejletu jsem zjistil, že až tak dobře schovanej nebyl, protože jsem dostal pokutu za parkování.) Můj šéf Chris mi ukazuje jeho barák a zahradu, kde se spolubydlama pěstujou všechno, co jde. Je to skvělý mít tu možnost vypěstovat si vše, co potřebuješ s nádherným výhledem na celej Innsbruck. (Díky Chrisi!)
Poslední rozloučení u Leny na baráku proběhlo tak, že jsme šli lézt na nedalekou Martin’s Wand do 9 večer…. Superhladoví jsme se vrátili k Leně na barák jenom proto, abysme zjistili, že je tam rozjetá párty s lidma, který vůbec neznáme. Nakonec to bylo docela dobrý a po přespání před barákem jsme mohli konečně vyrazit.
DAY 2 – SLOVINSKO, UŽ SE ŘÍTÍME!
Nebo ne? Asi tak 204959492 rozloučení padlo hned ráno. (Bylo super vidět a rozloučit se s Fionou, která se zrovna vrátila z jejího roadtripu.) Někdo v autě má opici a jelikož je to velká auvejka, zastavujeme u jezera Schwarzsee . Procházíme se kolem a vidíme super přírodu, lamy, bohatý lidi ve vestičkách a nádherný hory. Cestou na Slovinsko jsme projížděli místem, kde jsem shapoval první sezónu.(Kitzbühel) Byl to skvělej pohled do minulosti, kterej vyhrabal hromadu vzpomínek. 🖤
Přímo před hranicema stavíme na oběd a vymejšlíme si historku, kdyby nás stavěli na hranicích. Takže abyste všichni věděli, jedeme navždívit Leny nevlastního taťku, jasný?! Nakonec jsme to vůbec nepotřebovali. Celník si vzal naše pasy, zeptal se kam jedeme a po odpovědi „Do Chorvatska.“ zakoulel očima, vrátil pasy a nechal nás jet. Tak jsme tu! Nádherně modrý řeky, hory a divně chodící lidi, co jí brambory. To jsou naše první dojmy. Už je ale načase najít první místo na spaní. Zaparkovali jsme mezi autama, před železniční zastávkou nad jezerem Bled v národním parku Triglav. Než jsme se stihli najíst, všechny auta samozřejmě odjely, takže naše kamufláž je ta tam. Zanedlouho kolem nás projeli policajti a nic, takže pohoda a za poslechu deště bubnujícího do střecho Gordiho, můžeme jít spát.
DAY 3 – VINTGAR
Ráno je sychravý, upršený a lenivý. Nebo aspoň já jsem línej. Vypadá to, že má pršet několik dalších dní a tak měníme plán, kterej nemáme a pojedem se podívat do Mariboru za Urbanem. (Kámoš se kterým jsem shapoval v Kreischbergu.) Na Triglav se hold podíváme jindy. Dneska ale ještě stihnem proběhnout kaňon Vintgard. Vypadá to na pěkně turistický místo a tak jsme vděčný, že díky koroně, dešti a tomu, že jsme tu mimo sezónu, nemusíme platit a ještě si to užijeme bez lidí. Po pár metech zjišťujeme, proč se turnikety netočí a nikdo vstup nehlídá. Na stezce nad řekou je obří stěna, kterou jen tak nepřelezeš. Lena se na mě otáří s pohledem „Tak co, jdeme tam, ne?“ za což jsem rád, protože to je přesně můj styl. Dostat se dovnitř nakonec neni až takovej problém, protože spevňovali skálu sítí po který se dá v klídku přelézt. Stezká je opravdu dehberoucí, i když poměrně krátká. Na druhý straně je samozřejmě taky stěna (Tentokrát už bez sítě), ale nic co bysme nezvládli. Zbytek vyhlídkový cesty zpět k autu toho díky mrakům moc nevidíme, ale aspoň jsme potkaly mloky. Taková krása. Naše první koupání proběhlo v týhle ledový řece. Skvělej zážitek.
Teď už je ale načase podívat se za Urbanem. Nakonec parkujeme pár kilometrů před Mariborem a po jedný nehodě se sojovkou v posteli jsme připraveni jít si lehnout. Pamatuješ si na ten romantickej déšť bubnující do střechy? Teď už tak romantickej není, protože za celej den pršet nepřestalo a Gordi má děravou střechu, takže jedna část postele je mokrá od deště a druhá od sojovky. Paráda. Tohle ti tvůj oblíbený insta bloger neukáže…
DAY 4 – MARIBOR
Je 10:30 a Urban volá. „Kde jse?“ „Uhh, vylejzáme z postele.“ „A to jsem se začínal cejtit blbě, že na mě někde čekáte a já si vyspávam.“ Pršet nepřestalo… škrr škrr (Pro Maminku: Odjeli jsme.) k Urbanovi. Bylo hrozně super zase vidět Urbana a jenho novýho psa Denvera. Je tak roztomilej! Taky začalo sněžit. To je normálně „prokletí shaperů“ a taky to znamená, že krom toho, že jsme mokrý, jsme i zmrzlý. Urban nám ukazuje pěknej park v srdci Mariboru, kde Denver řádí ostošest, jak to jenom štěňata dokážou, do tý doby, než nedobrovolně skočil salto do řeky, protože břeh končil mnohem dřív, než čekal. Chudínek. Po týhle procházce jsme se rozloučili, nakoupili nějaký dobroty a našli parkování pod mostem, abysme mohli aspoň trochu uschnout. Další zastávka je lezecká hala. Byl to strašně divnej pocit bejt po takový době někde uvnitř bez roušky a jenom lézt, odpočívat a sledovat ostatní lidi se bavit. Když tu najednou někdo zařve „LUKY!“ a obejme mě zezádu. Je to Jernej, kterej dokázal, i když trochu nelegálně, překročit pár okresů a stihnout to včas. Jernej byl můj a Urbanovo šéf, když jsme společně shapovali v Kreischbergu (AT). Už jenom stačí zajet si do Skotska, kde bydlí poslední člen party „Pirate Crew from Candy Mountain„, Fraser. Po lezení dlouho kecáme s Jernejem a ostatníma lezcema, dokud nám nedojde, že za chvíli zavírají všechny jídla kolem a Jernej nás zaveze do jeho oblíbenýho podniká. (Díky Jernej!) Pospícháme do promrzlýho Gordieho, aby nám jídlo nevystydlo. Jíst, ohřát postel, spát, ?opáčko?
DAY 5 – URBAN
Sluníčko je tu! První dobrodrůžo dne, je rozvěsit všechno mokrý prádlo kolem auta. Za další, konečně použít campingový židle, který sebou celou dobu táhneme. Následující dobrodrůžo bylo vylézt na zavřený schody, který vedou nad most. Díky nim jsme si mohli užít výhled na celý město a já jsem dostal svojí dávku adrenalinu, kterou prostě potřebuju. Urban a Denver bylo taky pěkný dobrodrůžo. Kafe a krátká procházka s Urbanem na zasněženej kopec „Urban„, na kterým je kostel Sv. Urbana… Předposlední dobrodrůžo bylo zajet cca 2 hoďky do Trojane pro největší koblížky a dorty, co jsem kdy viděl. Poslední dorodrůžo dne bylo další řízení zpátky do národního parku Triglav, kde jsme zaparkovali ve městě Bovec. Parkujeme mezi lokálama, tak to snad bude v pohodě, protože to vypadá dost turisticky.
DAY 6 – SOČA VEJŠLAP
Dneska vstáváme brzo, protože jdeme šlapat. Máme naplánovanou 30km tůru podél řeky Soča, která je největším, místním lákadlem. Kaňony, vodopády, čistá a modrá voda, nezapomenout se ztratit, mluvení, mlčení, pití z řeky, potkávání Čechů, koupání v řece… All inclusive. Zvládli jsme to. Jsem na nás hrdej a za odměnu dojídáme dortíky z Trojane. Život.
DAY 7 – UŽ PUDEME LÉZT?
Lokální nákupy jsou první věc na programu. Potkávám tu buchtu, co vypadá, jako broskev, ale Urban řekl, že si jí mám koupit někde v cukrárně a ne v obchodu, tak odolávám. Než odjedeme ze Slovinska, tak to ale prostě musim ochutnat! (Neochutnali jsme.) Druhá procházka na nákup je už s Lenou pro ovčí sýr přímo od farmáře. ŇAM! Snídáme až později před skálou, kterou chceme dneska lézt a já ochutnávám domácí klobásu, kterou mi dal Urban. (Díky Urbane!) Jsem v nebi a ještě k tomu jdeme lézt. Může to bejt ještě lepší? Sluníčko vylejzá a po skvělým lezení je na pořadí ledová koupačka v řece. PS: Dokonce jsme měli pizzu!
DAY 8 – VOLNO
Jsem totálně vyšťavenej a potřebuju volno od lidí. Musim nabít sociální baterky a tak fakt nechci nikoho vidět… Sluníčko svítí a tak se připravujeme na další šlapání. Lena vybrala vodopád Boka a já se jdu podívat na Hermanovu tvrz a tvrz Kluže. Po tolika dnech v horách jsem nadrženej podívat se trochu vejš, protože doteď jsme se drželi v údolích. To je přesně důvod, proč jsem si vybral tuhle trasu. Protože začíná strmým stoupáním skrz místní hřbitov a pak už jenom vejš a vejš. Vyschlým korytem se přes pár kamenných moří a roztátejch lavin dostaneš až do Hermanovy tvrze. Konečně si můžu prohlídnout údolí z vejšky. Tvrz byla za války těžce bombardovaná a krátery jsou všude kolem ní do teď. Obědvám a pak prolejzam každej roh, do kterýho se dá dostat. Nedaleká tvrz Kluže je v suprovým stavu, ale bohužel zavřená. Nakonec to byl pěknej a rychlej vejšlap. Lenu nacházim totálně mrtvou v autě. Dohodli jsme se, že uděláme poslední nákup a popojedem blíž k Italskejm hranicím, protože tady to začíná bejt dost horký. Další dny má stejně pršet a tak městečko Kobarid byla jasná volba. Jenom to parkování bylo hrozně těžký najít. Nejtěžší to bylo psychicky, protože me fakt unavený a chce se nám hrozně spát, takže jsme totálně demotivovaný. Dobrou.
DAY 9 – ITOŠKA
Italský hranice se objevili mnohem dřív, než jsme čekali. (Nečekaně, když jsme si k nim včera dojeli. hehe) Ještě jsme se ani nezačali bát a už jsme viděli Italský vojáky, který postávaj u Jeepu. Naše taktika se nezměnila. Lena řídila, protože je krásnější a může hrát blbou, takže bude větší šance, že jí vše projde. Vojáci jdou samozřejmě ke mně a chtějí pasy a papíry. Naše další taktika hladkého průjezdu hranic je ta, že máme vyplněný papíry v angličtině pro všechny země až do Španělska. Odpovídam, že projíždíme do Španělska a předávam hromadu papírů a pasy. První vojáci na to zhrozeně kouknou, předají to dalšímu do auta, kterej si je letmo prohlídne a než se nadějem, už zase jedeme. Nikdo nechce po ránu nic řešit v angličtině. hehe Zvládli jsme to! Vítej Itálie. Jako první zastávku, Lena naplánovala, jedno totálně neznámý město „Venezia„. Pořád o něm mluví a mně to samozřejmě nic neříká. Prej je to nejturističtější místo celý Itálie. V životě jsem o tom neslyšel. A je to tu, překračujeme hrozně dlouhej most do tohohle světoznámýho místa. Začínam bejt natěšenej. Chtěj 25€ za parkoviště. Natěšení upadá. Zkoušíme další parkoiště, který jsme si samozřejmě spletli, protože zrovna tohle není pro veřejnost a tak nám vrátnej otevírá závory, abysme se mohli otočit, stejně jako auto před náma. Neponaučeni pokračujeme hlouběji a hlouběji do města. (Pořád nevím, kde jsme.) Najednou jediný, co vidíme je hromada lidí v refexních vestách. Policie, Vojáci, Sekuriťáci, maj tu všechno. Tak to zase pěkně rychle otáčíme a jeto tu zas. Podruhé přejíždíme ten strašně dlouhej most a pokračujeme do nejbližšího města, kde parkujeme u Sparu. Díky víkendu je parkování zadara a my můžeme na bus. Cestou na bus říkam Leně, že fakt nechci jet načerno, jestli koupí lístek, protože má data, který já nemám a já načerno jezdim fakt nerad a hlavně nechci přilákat zbytečnou pozornost. Lena odpovídá, že neví jak a že lístek koupíme u řidiče. Samozřejmě, že kvůli koroně si lístek u řidiče nekoupíme… „Jak moc mě teď nenávidíš?“ Ptá se Lena a já se můžu max. tak smát.
A je to tu, znovu jedeme přes ten strašně dlouhej most. Tentokrát jsme to ale zvládli. První věc je jasná, zmrzlinu prosím! A teď to nepochopíš. Venezia jsou Benátky, tyvole! (Ano, uvědomuju si to až po tom, co jsem si koupil zmrzku…) Nemůžu tomu uvěřit. Samozřejmě že znám Benátky, ale proč je někdo pojmenoval Venezia a ještě mě o tom nikdo neupozornil, to fakt nechápu. A tak se procházíme skvělejch 5 hodin, potkáváme hodně psů, boháčů bez vestiček, kupujem pizzu hodinu před otevřením kuchyně , procházíme skrz 2 parky, hledáme záchody 1 nekonečno a úspěšně se vracíme do Gordieho dokonce i s jízdenkou. (Jo a zase jsme jeli přes dlouhej most.) Co teď? Buď můžeme do národního parku pláží, nebo jet lézt. Samozřejmě, že volíme lezení. A tak jeeme do malinkýho městečka Vincenza a hned po pár vejškovejch metrech si užíváme nekonečnej výhled. Pokračujeme vejš a vejš, kde je cesta užší a užší, dokud nestojíme vedle opuštěný budovy. Je temná, teplá noc. Čas jít spát. Další skvělej den. Hlavně se neboj.
DAY 10 – MAFIA?
Sluníčko svítí a to Lenu nabíjí přebytečnou energií, kterou vybíjí vyndaváním všech věcí ven a větráním a uklízením a čištěním a já? Já se převaluju v posteli a nechce se mi nic. Nakonec se vyhrabu a pomáhám. Mezitím u nás zastavuje postarší pán. Bojíme se, že nás vyhodí, ale ukazuje se, že to není majitel toho domu, u kterýho parkujeme (Ten je prej pěknej pruďas.) a začíná se vyptávat. A tak se ptám, jeslti chce kafe. Moment ticha „Jasně“ Tak jdu vařit kafe. Zjišťujeme, jak se dostat na naší skálu a dozvídáme se, cca před 50 lety tam žil chlápek, co chtěl prostě žít v jeskyni a tak to udělal. Hustý! Po pozdní snídani skládáme všechny věci zpátky do auta a jsme připraveni na lezení. Je vedro, jdeme do kopce a všude kolem jsou olivovníky. „Tady to vypadá jako na Samoe.„, říká Lena. Skála vypadá fakt hustě a taky dost těžce. Jeskyně je pořád černá od ohně. Jdeme na to! Lezení, sprcha a pokračujeme v cestě na západ. Chvilku před západem slunce jsme našli supr parkovací místo s dalšíma rozpadlejma barákama kolem. No, když jsme vařili véču, cca 6 aut postupně přijelo, zaparkovalo kolem nás a všichni šli do jedný z těch budov, takže asi až tak rozpadlá nebyla… Tipujeme, že je to nějaká tajná corona hospoda, nebo sraz mafiánů.
