Asi každý má nějaký životní sen. Ať už velký, malý, sdílený každý den, nebo schovaný hluboko uvnitř sebe. Zkuste si pro začátek představit ten svůj a popřemýšlejte, co vše by jste museli pro to udělat a obětovat, protože to není pokaždé jednoduché. Jednoduché jsem to neměl ani já a v dalších řádcích se můžete dočíst, JAK JSEM SI SPLNIL ŽIVOTNÍ SEN.
Celý můj život se točí kolem snowboardingu, proto můj sen byl aspoň jednou v životě se podívat do Alp a pořádně si tam zajezdit. Jednou při brouzdání internetu, jsem zahlídl náborové video do největší firmy na stavbu a úpravu snowparků na světě- Quality Snowparks. V tu chvíli mi blesklo hlavou „ Nepromarni svou šanci!“ a tak jsem okamžitě vyplnil jejich internetový formulář, odeslal e-mail a čekal. Čekal jsem přes 2 měsíce bez odezvy, ale během těchto měsíců jsem na svůj sen myslel víc a víc, až 6. Prosince 2013. (kdy byl mimochodem sraz naší lokální party a nadšenců pro extrémní sporty KVSNOW) Ten večer mi volalo neznámé číslo. Byl to asi můj nejdůležitější hovor v mém životě, ve kterém bylo řečeno asi tak to, že se mám za 2 dny dostat do 500 km vzdáleného Kitzbühelu v Rakousku. Tady přišla ta těžší část. Sami si zkuste říct, jestli byste zvládli během 2 dnů sehnat všechny peníze, vše naplánované zrušit, rozloučit se, zabalit atd…
Nakonec po únavné (a jelikož nesnáším cestování, nesnesitelné) 8mi hodinové cestě vlakama, s asi milionem přestupů, jsem stál na vlakovém nádraží a volám mému šéfovi co mám dělat. Po dalším čekání na autobus a cestě ke středisku jsem se ocitl na autobusové zastávce a moje vyhlídky byli asi takové, že mám čekat. Začínalo pěkně rychle zapadat slunce a byla tu jenom malá silnice, větší parkoviště u lanovky a jinak všude okolo byl les. Byl jsem v neznámý zemi, s ne velmi dobrou angličtinou, v noci, sám a ani jsem nevěděl, jestli to všechno náhodou není podvod. Po nekonečných 40 minutách čekání se objevil týpek se snowbem v ruce oblečenej do věcí od QParks a říká že bude můj šéf a že mě odveze do mého pokoje. V tu chvíli se mi neskutečně ulevilo a opravdu, po pár otázkách v autě typu jestli jsem se už někdy staral o snowpark a jak jsem namotivovanej, jsme se dostali k nádhernýmu dřevěnýmu pensionu, kde jsem se seznámil s Dylanem, dalším shaperem, který přijel už den předem.
První noc jsem nemohl usnout, plný myšlenek, pocitů, nápadů a hlavně stavu „ Tomu prostě nemůžu uvěřit.“ Konečně přichází spánek a ráno jsem opravdu nedokázal uvěřit kde jsem. V ráji , protože jenom pohled z balkónu byl pro mě neskutečnej zážitek.
Po odtrhnutí očí z výhledu a rychlé snídani jsme vyjeli kabinkou, což bylo pro mě poprvé v životě, do nadmořské výšky necelých 2000 m.n.m. a přejeli do snowparku, kde byli už připraveny nějaké boxy a raily. Po seznámení se všemi členy týmu (1 Park designer, 3 shapeři a 2 rolbaři) jsme se pustili do stavění medium kicker line. V několika dalších slunečných dnech jsme dostavěli celý park a mohlo se začít jezdit. Pro mě něco nepopsatelně úžasného plné prašanu, sluníčka a nových kamarádů.
 |
 |
Po cca měsíci přijel ještě poslední shaper Dale, který byl z Jižní Afriky. Od té doby se naše práce omezili pouze na otevírání a zavírání parku, takže zbývalo dost času na ježdění. Jezdilo se o „stošest“, akorát jsme se museli podřizovat počasí, takže se nedalo každý den skákat. A díky letošní teplé zimě byl dostatek prašánku na freeride až po měsíci a půl. Při nejhorším se stále dalo jibbovat,což si nejvíce užíval Dylan.
Přibližně v půlce sezóny mi, ale Rakouskou idylku překazila zpráva, že mě potřebují do jiného snowparku, abych jim pomohl postavit nový park. (opět) Jsem zabalil všechny věci, rozloučil se s kolegy a vyrazil za dalším dobrodružstvím do 400 km vzdáleného Feldbergu v Německu.
Po vystoupení z vlaku a následné jízdě autobusem (opět) na mě čekal nový kolega přímo na zastávce. Plný očekávání jsem se s ním začal vítat a on mi oznámil, že je Slovák a že spolu můžeme mluvit česky/slovensky. To pro mě byl trošičku šok, protože jsem to nečekal a navíc jsem 2 měsíce česky nemluvil, takže jsem ze začátku do češtiny přimíchával anglická slovíčka, což bylo více než úsměvné. 
Dalšího dne jsme začali budovat celý park od začátku. Tentokrát jsem byl ale v parku, který má nejdelší jibbovou lajnu v Německu, takže jsme stavěli zábradlí a zábradlí a zábradlí. Po necelém týdnu práce jsme měli postavených přes 30 překážek a jednu multipřekážku, která obsahovala: wallride, industry polejam, 11m kicker a menší kicker s bonkovacím „minicooper“ logem.
Na Feldbergu bylo počasí snad ještě více nepříznivé, než na Kitzbühelu a hlavně ze začátku se podnebí točilo v pravidelných intervalech teplého počasí- deště- mrznutí a sněžení, což bylo neskutečně těžký na údržbu parku. I přes toto počasí (pokud zrovna nepršelo) jsme jezdili co to dalo.
Po dalším měsíci (opět) nám přijela posila v podobě dalšího shapera, tentokrát z Francie. Tímto se proces „práce“ (opět) opakoval, na otevírání a zavírání parku. Do konce sezóny se v podstatě nic převážného nestalo v podstatě jsme jen: jezdili, grilovali, kalili, poznávali nové lidi, nadávali na turisty a lidi, co nemají v parku co dělat, narovnávaly ***** branky, působili si zranění, od odřenin až po zlomená žebra, jedli a spali.
„Děkuji“ této teplé zimě, protože konec sezóny přišel mnohem dříve, než všichni čekali a to znamenalo, že jsme jednoho dne museli rozložit půlku parku, protože prostě nebyl sníh a během dalších 3 dnů se náš park smrsknul do ubohých 3 překážek. Smutně jsem si tedy (opět) zabalil svá fidlátka, rozloučil se s kolegy a odjížděl, o měsíc dříve než bylo plánováno, směr Česká Republika.
Jelikož jsem se řídil trasou nejlevnější jízdenky, musel jsem trpět 23 hodinovou cestu zpátky domů, při které jsem opravdu nudou málem zemřel, ale nakonec jsem i to zvládnul a s větou „Jsem doma“ jsem byl opravdu doma. Tím pro mě ale zima ještě neskončila, protože kousek od mého bydliště zbyl poslední flek sněhu a tak tuto pohádku zakončíme větou „ … a pokud mu to neroztálo shredí s kámošema do teď “.
Jděte si za svými sny- vyplatí se to!
Peace, Lukáš „Kablis“ Kabelka