Máme tu čtvrtej díl, kterej ti ukáže, jak se mi pěkně pracuje. (Nečekaně) Taky se seznámíme s novou rybou a zahrajem si karty. (Možná)
DEN 16 – 3 HODINY
Začíná tříhodinovou rybařinou, kdy u toho usínáme a po první pauze nás poslali na 3 hodiny dom. „Není práce a o půlnoci zase přijede loď.“ Sem teda dost zvědavej. No dopadlo to tak, že jsem o půlnoci nastoupil a po 30ti minutách mi řekli, že mam jít domů. Už nic neříkam. Nasranosti a toxicity bylo už dost. Hold si nevydělám tolik, kolik bych chtěl a aspoň tu můžu počkat do zimy a třeba cestou zpátky uvidím medvídka.
DEN 17 – JAK MÁLO STAČÍ KE ŠTĚSTÍ?
Ráno cestou do jídelny vidím, podruhé, co jsem tady, modrou oblohu. To je žůžo panečku, jak málo stačí ke štěstí? (Treba jako v Londýně – čti tady) Tentokrát 2,5 hodiny nudy, protože fakt nebyla práce a pak už jen známá věta „Přijďte o půlnoci, přijede loď a bude byzy.“ (Pro maminku: Frmol/hodně práce.) Dneska jsem to po půlnoci doklepal až do konce, ale poslední 3 hodiny jsem měl umejvat košíky a já je měl pomalym tempem umytý za 2 hodiny, takže jsem poslední hodinu točil umytý košíky dokola a zas a zas je umejval, abych dělal, že dělam a měl hodiny. Jinak jsem poznal Havajčana „KJ“, kterej surfuje a jezdí na snowbu, takže jsme celou dobu kecali a já byl spoko.
DEN 18 – NOVÁ VÁRKA
Nic zajímavého se nestalo. Snad jenom, že přijelo dost novejch Ukrajinců, takže můžou po 6ti hodinách práce vykopat víc lidí z fabriky, protože není práce. Jdu psát pohledy, číst si a spát.
DEN 19 – DON POBLIŇON
Dneska to bylo docela hustý. Nahnali nás do práce a makejte, makejte, makejte. Jak už jsem psal, tak každej den dělám na páse, kde mi jedou filé a já je třídim podle váhy a kvality do 6ti košíků. I když je to práce, která není dělaná pro mě, protože rychlý rozhodování a odhad jsem nikdy neměl a hrozně hrotim, jestli je to teda dobrý/špatný filé. Tak už mi to jde trochu líp. Horší je, že když se jedou bomby, tak sleduju fakt jenom pás (a občas i váhu) a filé házim do košíků poslepu. NO a když sleduješ, jak před tebou jede filé, tak si mozek myslí, že jedeš taky, ale součastně dostává informace, že stojíš a z toho se mi dělá strašně blbě. Ostatním se z toho točí hlava, ale mě je fakt na blití. Tak jsem zvědavej, jak dlouho to vydržim. Dneska jsem to dal 16 hodin.
DEN 20 – JAKO DOMA
I když jsem měl spát 4 hodiny, tak jsem naspal tak 1, protože se mi zdály šílený sny a nemohl jsem usnout. V práci většinu lidí vykopli po 5ti hodinách, ale já jsem vydržel 10, protože jsem se ke konci dostal ke specialitce. Ještě předtim jsem musel vydržet 5 blicích hodin. Říkal jsem to (zase) šéfovi. Ten si mě tam ale drží, jak klíště, protože na mojí pozici nechce Afričany, jelikož jsou to nemakačenka. Místo toho mi zpomalil pás, což problém nevyřešilo, spíš naopak, protože pás nestíhal pobírat nával filet a tak jel jeden velkej štrůdl, než, jako předtím, kousek, po kousku. Potom jsem se ale dostal ke specialitce.
Přijela loď s rybou Halibut. (Nejdražší ryba ke který jsem se dostal. Velká, placatá mrška, u který je výkupní cena 6$ za libru, takže větší ryba má hodnotu třeba 14ti denního platu.) Práce nebylo zas tolik, proto skoro všechny poslali domů a zůstalo jenom vedení a jejich zástupci. Milimetr, po milimetru odkrajovali nežádoucí defekty, protože tady se opravdu počítá každej gram. Já jsem zase vážil a třídil a po mě to šlo rovnou do mrazáku. Většina lidí makala strašně málo hodin, protože tu máme bouři tak silnou, že prší slaná voda vodorovně. Vítr je fakt tak silnej, že zvedá mořskou vodu vysoko do vzduchu a tak pak prší a prší a prší. Je to fakt úlet. Ještěrky evakuujou z pobřeží všechno, co uvezou. Všechny lodě jsou přivázaný k přístavu všim, co mají. Hadrová roleta, na jedný stěně fabriky je zabarikádovaná všim, co se našlo, aby neuletěla. Dveře musí otevírat 2 lidi a zase rychle zavřít, aby se nevylomily. Touhle dobou fakt nechceš bejt na lodi. Většina lidí se bojí přejít mezi 2ma budovama. Nevim proč, ale mě se při tom pocitu síly přírody, větru, vody a rozběsněnýho moře, zalilo tělo blahem a žačal jsem se upřímně usmívat a smát, jako blázen. (Už jsem ti říkal, že miluju adrenalin?) Poprvé jsem se tu cítil šťastně a „doma“. Připomnělo mi to sílu hor a sněhu….
DEN 21 – FUJAVICE
Vítr neustává, proto nejsou lodě, což znamená, že není ani práce. Chci jít natočit časosběr, jak tychle lítají mraky, protože je to fakt mazec, ale zase mi to nedovolili prej „Pro mojí osobní bezpečnost.“ Snad vim nejlíp, jaká je moje osobní bezpečnost a co zvládnu ne? Chápu je, ale nelíbí se mi, jak mi to řekli. Taky by mě zajímalo, kdy mě na ten kopec konečně pustí. Řekli jsme si s Martinem, že pudem na pinčes do kostela, ale v jídelně jsme potkali zbytek grupy a domluvili „Sabotéra“. Ještě předtím koukáme, co tu je v obchodě a Jirka si kupuje tričko „Trident Seafoods“. (docela pěkný) Když najednou za sebou slyším „Chceš jít do práce?“ Otočim se a je tam nejvyšší šéf. Než kdokoliv zareaguje, tak říkam „No jasně, proto jsem přijel ne?“ A tak jsem ostatním nechal karty a 10 hodin jsem šoupal zmrzlý, desetikilový bloky „Surimi“ do krabice. Toď vše. Hrozně mi chybí prkno a svoboda. Viděl jsem super mikinu „Best things are wild and free.“ (Pro Maminku: Nejlepší věci jsou divoký a svobodný.) Bohužel tu nemám ani jedno. Po cestě z práce vítr ustal….