Třetí epizoda naší cesty mapuje největší nezmapovaný území, Francii, kterou jsme si tak moc zamilovali, i když nám zařídila nejnebezpečnější zážitek celý cesty.
DEN 21 – PRVNÍ VOLNÍČKO
Prší. Ve 12 ještě ležíme v posteli a tak se rozhodujeme pro nicnedělání. Já své nicnedělání poctivě dodržuju čtením a mlsáním. Lena nicnedělání porušila a šla na malou obhlídku okolí, jenom proto, aby se ztratila a zmokla.
DEN 22 – OSAMĚLÁ CESTOVATELKA
Ráno konečně přestalo pršet a je teplo, tak jsme zabalili cajky na lezení, čelovky a jdeme omrknout jeskyně ve skalách Montesordo. Jestli nebude pršet, tak i nějaký cesty. Ta obří jeskyně (Pollera) je fakt obří! Po strmým blátě sestupujeme níž a níž, až kam si troufnem. Jeskyně je i hluboko dole obří a pokračuje dál a dál do tmy. Vracíme se na světlo a jdeme zkusit nějaký cesty. Leně se líbí snad všechny cesty a tak jednu zkoušíme tak, abysme se oba mohli nahoře rozhlídnout. Lena měla při lezení trochu problémek, ale nakonec to zvládla a tak se rozhlížíme, dokud nás dolu nevyžene začínající déšť, kterej nakonec nepřišel. Cesty jsou fakt dlouhý a my máme jenom 10 expresek, takže musíme nějaký borháky vynechávat, což celej zážitek dělá mnohem zajímavější. Při přípravě na druhou cestu se u nás vyloupla jedna cestovatelka a zeptala se, jestli může lézt s náma. Díky tomu, že jsme řekli ano, jsme mohli zjistit, že jede sama na kole přes alpy a mnohem víc podobných dobrodružství. Díky tomu, že jede sama, tak si vždy musí najít někoho, s kým lézt, ale ani to jí neodradilo od toho si vybavení na lezení přibalit. Než jsme se rozloučili, všichni 3 jsme stihli vylézt další 2 cesty. Naše další dobrodružství pokračovalo v prozkoumávání zbytku masivu, kterej se táhne dál a dál až donekonečna. Na jednom místě jsme našli naše hlasitý sousedy a hned jak jsme dorazili zpátky k dodávce, začalo pršet… Takový štěstí. Je pátek = na náš tábor přijíždí čím dál tím víc aut, který se rychle zabydlí, dokud se z toho všeho nevyklube obří párty, která trvá i po tom, co usínáme…
DEN 23 – NOVÝ ZAČÁTEK
Je upršený sobotní ráno. Už teď je tu plný parkoviště a další auta se sem jen hrnou. Je čas vyrazit! Zas a znovu je tu ten pocit, ale my pořád nejsme připravený opustit Itošku. Proto se k Francouzským hranicím ploužíme opravdu pomalu. Po tom, co jsme náhodně zastavili a prošli si jedno město, zjišťujeme, že jsme fakt moc blízko. „OK, do francie ještě přece nemůžeme. Navíc zejtra má bejt pěkně, tak přespíme u pláže, zejtra si zaplaveme a budem pokračovat, ne?“ Říká Lena. A jak pravili, tak udělali… ALE! Před vším tím jezením, umejváním, přípravou na spánek a všema těma věcmama sme si řekli naše ano, takže jsme oficiálně ve vztahu. JUCHUUU
DEN 24 – DO VELKÉHO NEZNÁMA
Ráno jsme strávili posilováním na pláži. Je to těžký pro mojí hlavu, ale chci tomu dát šanci a nakonec to byla větší zábava, než jsem si myslel. Pak následovalo plavání v divokým moři, který bylo taky divočejší, než jsem si myslel. Jedna z posledních věcí před tím, než opustíme Itálii je připravit se na opuštění Itálie. A tak jdeme do města jenom proto, abysme měli nejhorší zmrzlinu celýho výletu. (Stejně byla pořád zatraceně dobrá.) Vyzkoušeli jsme lokální dezerty, těstoviny k obědu a zakončili to bezprostředně nejlepší zmrzlinou, co jsem kdy měl. (Jakože fakt kurva nejlepší!) Poslední procházka po pláži a hurá na Francii! I když jsme věděli, že parkujeme poslední město před hranicema, stejně sme se nechali překvapit, že už na nás koukaj celníci. Kontrola ale proběhla v pohodě, jen abysme si mohli užít druhou hned na dálnici. Docela mě zajímá, co pokaždý hledali u nás v kufru, ale naštěstí je nic jinýho nezajímalo. Po chvíli jízdy jsme si mohli prohlídnou Monako. (Ne, fakt jsem nevěděl, že je to stát a ne jenom město.) Vypadá pěkně načančaně, ale oba jsme se shodli, že bysme tam žít nechtěli. Jako dnešní kempovací spot jsme vybrali Gorges de Daluis. Je to kaňon, kterej je tvořenej červenou břidlicí, takže všechny výhledy jsou fakt dechberoucí. Čekali jsme, že to bude dobrý, ale až takhle? To si ani nedokážeš představit a ani to pořádně nejde vyfotit, takže doporučuju si tam dojet. Vůbec jsme nechtěli opustit pobřeží a už vůbec jsme nevěděli, co si myset o Francii, ale tohle předčilo všechny naše očekávání. Proč mi nikdo nikdy neřekl, že je Francouzská příroda tak skvělá? Za mě kempujeme na nejlepším místě celýho výletu. Noc je temná a plná….hvězd, který ohromně září. Navíc kolem nikdo není, takže si to neskutečně užívám.
DEN 25 – DYCKY MOST!
Na parkovišti, kde nocujeme je cedule s mapou, (Samozřejmě ve francouzštině.) na který je vyznačená 34km trasa. To zní jako plán. Pudem nalehko, pudem rychle/jš a za jeden den to dáme zpátky ke Gordiemu. A tak jsme vyrazili. Netrefili jsme pár výhledů, protože jsme se nedokázali udržet na značený cestě, viděli jsme asi nejhezčí výhledy v životě, ale hlavně jsme zůstali zapastěný přímo pod naším parkovištěm, od kterýho nás dělila jenom řeka. Měl tu bejt most. Dycky tu byl most, ale rozpadl se už před dávnou dobou… Takže po 30+km šlapačce jsme se ocitli v této nepříjemné situaci.
Krok 1 Slézt malej kaňon, splněno.
Krok 2 Sundat boty, splněno.
Krok 3 Přebrodit první rameno řeky Var, splněno.
Krok 4 Přebrodit druhý rameno řeky, ne díky.
Proud je moc prudkej a řeka je moc hluboká. Tak jsme se zase přebrodili zpátky, nandali boty jen proto, aby jsme zopakovali to samý na jiným místě. Bez úspěchu. Lena to zkouší ještě jednou na místě, kde mi proud přijde šíleně silnej a tak se o ní dost bojim. Nakonec se rozhodujem pokračovat po proudu a zkusit štěstí jinde. Když žádný vhodný místo neuvidíme, naší další nadějí je most pár km dál po proudu. Nejdřív šplháme po rozlámaný, červený břidlici, abysme mohli po svahu přejít místo, kde řeka zatáčí a dotýká se kraje koryta. A pak pokračujeme až k mostu. Jsem strašně rád, že Lena i po tolika km v nohách a únavě, nepropadá panice a snaží se se mnou bojovat za šťastnej návrat do auta, kord když je takle pitomě nadohled. Samozřejmě, že těsně před mostem ta zkurvená řeka znovu zkurveně zatáčí, takže nám odřezává cestu jenom proto, aby hned zase zatočila zpátky a pokračovala stejně, jako doteď, jenom aby nás nasrala. Problém je ten, že tentokrát skála na straně koryta už není červená a hlavně, že už je to vertikální skála, takže musíš bezprdele lézt. Pomalu se stmívá a já to vidím tak, že máme 4 možnosti.
-Zavolat horskou, což opravdu, ale opravdu dělat nechceme.
-Jít korytem zpátky, vylézt malej kaňon a ujít x dalších km po ofiko ztezce, abysme se dostali na most, co stojí před náma. Je to nejbezpečnější možnost, ale do toho se nám nechce.
-Další, tentokrát už poněkud nebezpečná možnost je zkusit přebrodit řeku tady, což vypadá, že by šlo, ale je to hodně na hraně a pak budem muset vylézt po pilíři mostu, abysme se na něj dosali.
-Poslední možnost, kterou vidím (a kterou nakonec volíme) je o uplatnění našeho lezeckého umu a prostě tu skálu nad řekou vylézt a dostat se tím na most. Je tam pár záchytnejch míst s trávou, ale je to rozhodně nejnebezpečnější možnost, protože faktor pádu je nejvyšší, navíc padáš rovnou do ledový řeky. Aby to nebylo tak jednoduchý, tak musíš vylézt mnohem výš nad úroveň mostu, kam ani nevidíme, takže nevíme, jestli půjde slézt dolů na cestu. Podslední zábavná část týhle možnosti je to, že jestli vylezeme nahoru a seknem se tam, zpátky to slézt jen tak nepůjde a budem muset volat horskou…
Po krátký domluvě začínáme lézt. Pomaličku, krůček po krůčku, chyt za chytem lezeme vejš a vejš. Byl sem tak napjatej, že jsem se v životě tak nesoustředil na každej pohyb, co dělám. Věc se má tak, že jsem si lezení fakt zamiloval a v minulosti jsme už pár věcí na hraně udělal, takže vím, jak moje tělo na takový situace reaguje a že jen tak nezpanikařím. Co ale nevím je, jak si povede Lena, což mě dost znervózňovalo. Ale tos měl vidět, jak ta to zvládla! Zvládla si udržet chladnou hlavu po celou dobu a to na ní obdivuju. Taky jsem dost rád, že jsme doteď chodili tolikrát lézt. Neznám skoro žádnou holku, která by něco takovýho zvládla a já sem TAK HRDEJ, že můžu mít takovýho člověka po boku. Takže už jsme v bezpečí před pádem, ale pořád moc vysoko, abysme se mohli dostat na most. Kousek před náma vidíme místo, kde by to šlo slézt, takže sme se nesekli. Paráda. Jdeme po okraji skalky. Už jenom takovej kousek nás dělí od bezpečí. V ten moment mi uklouzla noha na mokrým kameni, kterej je mokrej od kapající vody z mechu. Slyším jenom zvuk *hah* kterej vydává Lena, ale naštěstí jsem schopnej udržet balanc. Srdce mi buší jak svině, ale je to v pohodě. Radši pomáham Leně, aby to místo v pohodě překročila a dali jsme to! Skáču dolu, pomáham Leně slézt a jsme v bezpečí. Co se to práve stalo!? Tohle byl fakt jeden z nejzajímavějších okamžiků mýho života. Poslední kilometry zpátky ke Gordiemu jsou plný smíchu, vyplavenýho adrenalinu a juchání. To bylo něco!
DEN 26 – GORGES DU VERDON
Je těžký už jenom otevřít oči. Nejsem unavenej, ale zároveň nechci udělat žádnej pohyb. Celej den se cejtim, jak kdybych se nemohl pořádně probudit a Lena to má úplně stejně. Přesouváme se k dalšímu městu a nestačíme žasnout nad všema výhledama, červenýma kaňonama a kaskádama, všude kolem nás, tentokrát z auta. Po pár zastávkách můžem znovu doplnit vodu. Tohle město vypadá, jak z divokýho západu, ale taky je tu pořádně mrtvo. (Je přestávka na oběd.) Procházíme si ruiny hradu nad městem, kde se rozhodujem, že je čas se vydat zase dál. Kouknout na jinej kaňon s velkým K. Tenhle neni červenej, ale zato je největší v evropě: Gorges du Verdon. Další ráj pro lezce. Po krátký zastávce na nákup, konečně zastavujeme na vrcholu kaňonu a je to fakt masakr. Neskutečná šílenost. Jedinej problém, když tu chceš lézt je ten, že začínáš nahoře, takže si nejdřív všechno musíš slanit a když to pak nevylezeš… Tak si v háji. Nebo lézt jenom poslední délky, takže si neschodíš lano. I tak můžeš viset ve vejšce až 700m, takže šílenost. Sme fakt utahaný, je na čase si najít nějaký místo na spaní a zejtra můžem mrknout na to, co se tu dá dělat.
DEN 27 – VOLNÍČKO
Na dnešek je naplánováno volníčko. To ale neznamená, že se budem válet, ale že si půjdem každej svojí cestou. Zatímco Lena si šla projít stezku kaňonem, já šel občíhnout nějaký místa na lezení, ať víme, kam zejtra vyrazit. Je jich tu fakt mraky a já mam pocit, že jsem se dneska vyškrábal z úrovně řeky, která je hluboko pod silnicí, vysoko ke stěnám hor, asi tak tisíckrát. Samozřejmě jsem se ztratil a díky tomu musel slézt docela nehezký srázy plný volnýho kamení. Nakonec jsem zajásal, když jsem našel značenou stezku, která vedla dolu do kaňonu. Neuvěříš, koho jsem tam našel po pár minutách chůze. Lenu! To je ale náhodička. Moc dlouho jsme to bez sebe nevydrželi. I když Lena měla těžkej den kvůli svojí hlavě, tak si myslím, že to byl super den.
DEN 28 – NEJLEPŠÍ PROLEZENEJ DEN
Konečně je zase čas si jít trochu zalézt! Těšil jsem se na to už sakra dlouho. Vybíráme jedno z míst, který by mělo bejt super, ale pro Lenu docela výzva. Nakonec se rozhodla, že poleze na top rope. (Pro maminku: Lano je už uvázaný nahoře, takže se nemusíš bát, že bys někam spadla.) To bylo nejlepší rozhodnutí dne a i díky tomu si nádherně poradila s 6a trasama. HRDOST. Já jsem se na těch cestách „rozehřál“ a pak se mi povedly 2 6b+ cesty, takže jsem byl taky nadšenej. Nakonec se Leně povedlo najít Grigri, (Pro maminku: Jisticí pomůcka $$$) což byl největší WTF moment celýho výletu.
DEN 29 – ZÁCHRANNÁ MISE
Plán zněl jasně: Vstaneme brzo, pudem na chvilku lézt, projedeme si cesty kolem kaňonu a přesunem se někam dál. Tak jsme vstali docela pozdě + ráno pršelo. Pak jsme se naučili něco novýho o lezení a trochu si zalezli. Tentokrát jsme na stěně nebyli sami a samozřejmě ostatní lezli cesty, který jsme si vyhlídli a tak jsme se museli přesunout na něco jinýho. Ani jeden z nás nebyl po včerejšku při síle, ale i tak jsem chtěl zkusit poslední 6b+ na týhle stěně, kterou jsem ještě nezkoušel. No a na tý cestě byl tak těžkej chyt, že jsem to prostě nemohl dát. I po několika větších pádech, který Lena bravůrně chytla, jsem to musel vzdát. V borháku jsem nechal jednu Majlonku, kterou jsem se pokusil zachránit tak, že jsem vylezl lehčí trasu bokem a pak se k ní slanil. I tak se mi to nepovedlo, protože všechno bylo v převisu a i když se mnou Lena houpala, Majlonka tam vysí doteď. RIP. Byli sme tak unavený, že jediný co jsme ten den zvládli bylo doplnit vodu ve vedlejší vesnici a najít si nový místo na spaní. (Který je vzdálený jenom parkoviště od toho posledního, protože jsme nechtěli mít sousedy.) Den to byl docela naprd, ale i tak jsem si ho užil.
DEN 30 – ZLOMENÝ SRDÍČKO
OK, už fakt musíme vypadnout. Chceme projet okružní jízdu kolem kaňonu, ale samozřejmě si vybereme špatnou cestu, takže po vjetí do jednosměrky to vzdáváme. Místo toho jsme se znovu jeli podívat na to, jak lezci dolejzaj 300m stěnu a pokračovali za naší další zastávkou, Pyreneje. Po pár hodinách jízdy jsme viděli řeku s tak modrou barvou, že to sem fakt nežral. Sluníčko pražilo tak moc, že jediný, co jsme měli v hlavě bylo, se vykoupat. A tak jsme udělali. Já jsem se dokonce, poprvé za tuhle cestu, zvládl i oholit, takže už nevypadám jako Yetty a můžeme pokračovat. Na další zastávce mi zlomili srdíčko, protože jsme přijeli k Lidlu 15 minut před zavíračkou a už nás nepustili dovnitř. Navíc je pátek, takže velkej smolík… Tak jsme si vzali nějakej fastfood se sebou a snědli si ho u blízkýho jezera, u kterýho jsme rovnou i přespali.
DEN 31 – NIKDY NEJEZDI PO FRANCOUZSKEJCH DÁLNICÍCH!
Dnešní plán je potkat mýho kámoše, se kterým jsem dělal na horách. Franck pro nás jezdil s rolbou a zrovna teď je doma v Pyreneích. Včera jsme mysleli, že to jsou už jenom 4 hoďky jízdy, protože jsme už kus cesty k němu ujeli. Pletli jsme se. Zase jsme vyjeli pozdě, potom nám google ukázal víc, jak 5 hodin cesty, povedlo se nám blbě odbočit na dálnici, takže jsme si zaplatili za vyjetí z dálnice, jen proto abysme se mohli vrátit a když jsme se dostali na 4h cesty, google nám to přepočítal zase na 5hodin… Navíc jsme měli takovej hlad, že jsme zastavili na benzínce, kde měla bejt restaurace. Ta byla samozřejmě zavřená a vše ostatní bylo tak drahý, že sme namazali chleba a pokračovali jenom proto, abysme zjistili, jak ZKURVENĚ DRAHÝ JSOU DÁLNICE VE FRANCII! Nakonec jsme to ale zvládli a povedlo se nám i potkat Francka, kterej nám ukázal kde přespat. Pak jsme si rychle prošli park a protože pršelo, radši sme šli spát.
DEN 32 – DOBRODRŮŽO S FRANCKEM
Díky předpovědi jsme byli připravený na propršenej den, kterej nakonec nepřišel. Dokonce nám sluníčko usušilo pumptrack a tak Franck vytáhl longboardy a já si mohl po pořádně dlouhý době zajezdit. Lena to pumpovala, jako blázen a zatáčky dolatíme někde v bazénu, takže paráda. Já věděl, proč si vzít boty na skate sebou. Další částí programu byla vycházka k dalšímu, horskýmu jezeru. (Lac d’oo) do kterýho padá vodopád, kterej byl díky včerejšímu dešti, fakt pořádnej. Pak jsme se rozhodli pro trochu víc šlapání a skrz mnohem náročnější terén jsme se dostali ke 2 dalším jezerům (Lac d’Espingo, Lac Saussat), který jsou na vršku toho vodopádu. Dost jsme tam pokecali a při cestě zpátky se konečně dostalo na teď už fakt nutnej nákup. S báglama plnejma a tělama unavenejma jsme se vrátili do našeho základního tábora, kde jsme společně uvařili u vody a mohli sledovat, jak světlo mezi horama postupně mizí, než byla úplná tma a my odpadli do našich postelí. Bylo to tak super Francka zase vidět. (Díky Francku!)
