Máš dovolenou, kterou jsi neplánoval a nevíš co budeš dělat. Víš jen, že chceš na chvilku někam vypadnout z domoviny a víš, že máš vymezený čas 192 hodin, 11,520 minut, neboli 8 dní. Už měsíc před svým volnem všude slýcháš „už víte kam pojedete?“, „pojedete někam k moři?“, „pojedete vůbec někam?“… – NEVÍME, jediný co víme je, že k moři úplně nepotřebujeme a tak váháme mezi výšlapy a jezery v Rakousku a dovolenou v Čechách (v ten moment jsme ani nevěděli kam v Čechách, jestli Krkonoše, Český Švýcarko, nebo třeba Morava?)
Vše dopadlo jinak a v Neděli ráno jsme s mou milou Andrejkou pobalili pár švestek do batohu, přihodili longboardy do kufru auta a vyrazili jsme do Jížních čech. Bez zajištěného ubytování, bez plánu. Prvním cílem byl Český Krumlov a v jeho okolí jsme měli zálusk na jedno luxusní ubytko, kde mi to ale celé dopoledne nikdo nebral a podle bookingu bylo plno… jenže, kdo nic nezkusí, nic nezkazí. „Hurá z námi vyhlídnuté SVACHOVKY nám volali nazpět, dnes a zítra máme kde spát.“ Po příjezdu do Českého Krumlova jsme se v úmorném vedru vydali na strastiplnou cestu do kopce přes řeku, abychom mohli navštívit krumlovské vévody na jejich zámku, kde v příkopu pod branou šikanují chudáka medvěda. Jenže jsem bohužel zavětřil pivovar, kde měli vcelku dobrý ležák, ale prostředí a jídlo hrůza špinavá. No, po pivu a nedobrém guláši jsme konečně mohli vyrazit na procházku Krumlovem, krásné historické centrum, skvost a radost pohledět. Zámek jsme proběhli křížem krážem a z horního nádvoří si vychutnali výhled na celé centrum a průtok Vltavy. Celý Český Krumlov je tak trochu Václavák a tak jsem byl rád, že jsme konečně mohli naskočit do auta a ujet všem těm Asijským turistům pozorujícím svět skrze hledáčky svých zrcadlovek.
Dorazili jsme do luxusního resortu SVACHOVKA…a proč tak moc luxusního? No protože to je vcelku daleko od lidí, mají tam pivovar, bazén, destilérku a vyrůstá tam nová čokoládovna! Samozřejmě, že mě v první řadě zajímal ten pivovar, žejo. Jen jsme se ubytovali, tak jsme se vyrazili osvěžit do bazénu po té dlouhé cestě v neskutečném vedru. Že jsem byl dostatečně osvěženej jsem zjistil vcelku rychle, kdy se mi v plavkách rýsovaly ukázkový dva centimetry a Andrejce zmodraly rty. Voda byla trochu studenější, než se očekávalo. Osvěžení by bylo, a tak jsme si mohli v klidu užít první doušky místního piva z pivovaru GLOCKNER. Skvostný ležák, až mě zamrzelo, že jsem se jak to hovado přežral a neměl žízeň….no nevadí, druhý večer jsem to vcelku svědomitě napravil a do našeho pokoje jsem zajisté nevstoupil rovným krokem 🙂 .
Druhý den ráno jsme vyrazili na na největší turistické lákadlo, na Stezku korunami stromů Lipno. 675 metrů dlouhá bezbarierová lávka tyčící se do výše až 40 metrů. Krásná procházka, krásné výhledy do okolní krajiny a za zmínku určitě stojí naučené popisky podél celé stezky – výška a stáří stromů kolem kterých procházíte, technické údaje o celé stezce s vyhlídkou, jako například kolik bylo použito vrutů, jak dlouho trvala stavba stezky apod.. Trochu se nám zatáhlo a tak jsme si řekli, že si uděláme i výlet za hranice a vyrazili jsme do Lince, kde k mojí smůle zakrývaní významných a historických památek (viz. dva týdny zpět londýnský Big Ben schovaný za lešením) zrovna probíhaly přípravy na Linzer KRONE fest a tak bylo celé náměstí překryté billboardy a mega pódiem. Bohužel i před Katedrálou Neposkvrněného Početí Panny Marie vzrůstala velká stage….Tak jsem zatripadvisořil a našel restauraci se svým pivem – Josef Linz , kde měli i své místní pivo a údajně dobré jídlo. Já objednal Wiener Schnitzel a Andy prubla Trio Strudel. Najedli, popili v Rakouském stylu a pokračovali zpět na Svachovku, kde jsme tentokrát zvolili kulišáckou taktiku a k večeři si dopřáli jen úplně úžasnej hovězí vývar a a poté už jen chmelové vývary v podobě božího ležáku, kterej stál za hřích! Další ráno proběhla druhá a poslední snídaně ve Svachově lhotce a co dál?
„Sbalíme a pomalu se přesuneme někam k Lipnu.“ Zaparkovali jsme u Lipna, kde začínala krásná cyklostezka s krásným povrchem, ideální čas na protažení longboardu. Svezli jsme se podél břehu a poté zakotvili na malé pláži, kde jsme roztáhli hamaku, odpočívali a užívali si ticho a klídek u vody, jenže se začínalo opět zatahovat a u vody byla pěkná kosa, na koupačku to rozhodně nevypadalo, bohužel. „Sbalíme saky paky a mizíme odsuď rovnou do Srní, tam mají dobrý pivovar a někde se tam ubytujeme v okolí Kvildy nebo Modravy.“ pravil jsem Andrejce....jenže velký hovno. Zřejmě díky seriálu Modrava vzali pražáci Šumavu útokem a autem jsem v okolí Kvildy a Modravy jen tak tak projel kolem všech těch turistů, cyklistů a prostě všech těch pražáků. V celé Modravě se nedalo zaparkovat ani na parkovišti u pivovaru a ani na centrálním parkovišti. Hochu, malý blázni. Rychle po mapě výš od tohohle cvrkotu, trochu mě to nazlobilo, takovouhle Šumavu milovanou si nepamatuji. Zastavili jsme v pivovaru U zlatého srnce, taková moje srdcovka, kde zrovna rmutoval pan Houdek, nikoliv vrchní sládek Miroslav Houdek, ale jeho neméně příjemný bratr (jméno jsem bohužel pozapomněl, tímto se omlouvám). Bohužel obsluha byla tak protivná ježibaba, které dělalo problém i pozdravit, že jsme si objednali jedno pivo od velmi protivné tváře, nechali si natočit do petky a rychle pryč. Ubytování jsme sehnali během návštěvy v Srní a to až o několik kilometrů dále, v Železné Rudě, kde jsme měli naplánované i poslední dvě noci našeho výletu.
Krásné ráno Šumavo! Opět pobaleno a vzhůru na vlky! 300 metrů dlouhá dřevěná lávka nad Vlčím výběhem. Až jsem byl překvapen, jak se lidé na lávce chovali a byli ohleduplní vůči vlkům. Žádný řev a žádný dupot. Pod námi spalo pár vlků, lávka krásně zapadala do krajiny a byla to příjemná procházka. Přejezd zpět na nové ubytování, rychlé vybalení, a hurá na výšlap! Zajeli jsme k jezeru Großen Arbersee od kterého jsme se vydali na vrchol Velkého Javoru. Přijeli jsme pozdě a tak jsme nasadili pro nás vcelku zběsilé tempo a po 49 minutách jsme stáli na nejvyšší hoře Bavorského lesa a celé Šumavy. Necelá hodinka na vrcholu byla odměnou, ty panoramata! Šumava jako na dlani. Pár fotek je více než tisíc slov. Cesta dolů se zapadajícím sluníčkem byla na mě až trapně romantická, a tak jsem si hopsal z kamenu na kámen, až jsem si já pičus vymknul kotník a pár metrů od vrcholu si přivodil lehký výron. Sešli jsme v poklidu dolů k jezeru, kde si Andy fotila pár snímků u jezera a já se slunil v lehátku.
Druhý den byl plán jasný! Jdeme na kolo. Vypůjčili jsme kola a občas by se to větší plánování hodilo. Vyrazili jsme po jakési turistické trase, jenže to nebyla trasa pro nás, vlastně to ani tak nebyla turistická trasa. Proto jsme si najeli/našli o nějakých 100 metrů výškových a 4 kilometry navíc hned během prvních 40 minut na kole. To nám to pěkně začalo, po tom co jsme se vybelhali po jakési asfaltce k Čertovu jezeru, jsme si řekli, že budeme pokračovat nejkratší cestou podle rozcestníku, tudíž po červené. Byla to sice krátká, ale o to horší cesta. Brutální stoupák, ale zase po krásné turistické, upravené cestě kolem Rozvodí. Vzali jsme to ještě zajížďkou na vrcholek Špičáku a pak zpět k Černému jezeru, kde jsme chvilku pobyli a já v mezičase chladil svůj lehce bolavý kotník. Teď už nám jen zbývala povinná zastávka v Železnorudském pivovaru Belvedér a vrátit kola. Vrácením kol nám končil hlavní program dovolené. Už jen další den cesta zpět, na západ.
Kdo dočetl až sem, má můj respekt. Doufám, že Vás to trochu inspirovalo, že za užitím si života nemusíme ani překročit hranice a ani daleko. Máme tu naší zem taky krásnou. A také se ukázalo, že né vždy se musí za každou cenu něco nuceně plánovat. A nebojte se pestré dovolené, my spali každý téměř každou noc někde jinde a kromě posledních dvou dnů na Šumavě jsme ani jedno ráno nevěděli, kde večer budeme usínat.
Petr, Andrea.