Aljašský Náhodníček #8

nahledak-CZ8

Můžeš? Protože já jo! Sem problémovej, unavenej, neupracovanej, ale můžu. Ptáš se, co všechno můžu? To všechno zjistíš níže. 😉

DEN 44 – M*A*S*H

Započal včeřosnídaní s partou hic. Ráďa si už koupil letenku dom, tak bych se měl hejbnout, ať letim s nim. Pak jsme šli umejvat bedny, ale paní Margaret (Filipínská šéfová, co se chová a vypadá trochu jako Margaret z M*A*S*H.) si nás vyžádala na case up, (Pro Maminku: Balící oddělení a expedice.) tak sme si řekli, že to bude krásná 12tka a ono houbelec. Surimi se nestíhalo mrazit a venku začalo chcát, takže #lukyštěstí nám nandalo jenom 5 hodin. Kdybysme šli na pollock, jako jsme správně měli jít, tak máme hodin víc, ale já to tam tak nesnášim, že mi to vůbec neva. Co budeme dělat? Asi dam filma a jdu brzo spát, abych koupil ty letenky.


DEN 45 – FOTOGRAF – ÚHLAVNÍ NEPŘITEL

Snažím se koupit letenky, ale nedaří se mi to, protože já hlava děravá jsme si na pokoji zapomněl pas. Aspoň vím, co budu dělat zítra. Po snídani jsem se chtěl projít, protože bylo hezky. Všichni šli do kostela a já se dostal ve městě na místo, kde byly různě rozházený, zrezlý barely. Jak z filmu. Chtěl jsem si to vyfotit, ale hned na mě naběhl šerif a dost nehezky mě vyhodil, že je tam hlavní skladiště paliva a generátor, takže tam nemam co dělat. Pak začalo docela pršet a zapadlo sluníčko, tak sem se připojil ke kostelní bandě. Před kostelem koukám, jak Paní Pastorová sází kytky a když jdu kolem, tak mi povídá. „Ahoj, já sázím kytky.“ Hmm to by mi nedošlo. Koukám, jak si kluci hážou na koš a zkoušim pinčes. U toho posloucháme na plný pecky křesťanskej rock, kterej nám pouští pastor. Nádherná čtvrteční idylka.




DEN 46 – PRACOVNÍ REKORD

Ráno koukam na TV, kde nám píšou, že jdeme všichni na Pollock. Oblíknu se teda do smradlavého munduru, aby mi v prádelně, kam si chodim pro pláštěnku, řekli, že naše skupina dneska nepracuje. Jdeme teda chillovat (Pro Maminku: Odpočívat) do továdny COD, kde potkáváme zbytek bandy, kterej říká, že pracovali celejch 15 minut! Zbytek dne koukáme na TV, kde je Halloween maraton hororů a pak si čtu.


DEN 47 – #LUKYŠTĚSTÍ

Poslední dny jsem toho moc nenaspal, protože prostě nemůžu, ale dneska to byl fakt extrém. Nezahmouřil jsem oko. Proto vstávám ve 12 odpoledne, (Pro mě půlnoc) že pudu do přírody. Počasí perfektní, co by se mohlo pokazit? „Nemáme vysílačku. Bez tý tě ven nepustíme.“ „Zase?“ Z toho nicnedělání, nespaní, stýskání atd jsem fakt špatnej, takže sem nasranej šel zase spát. Bez snídaně, bez respektu. Usnul jsem na 2 hodiny, protože jsem si zapomněl vypnout budík „Do práce“. Tak koukam na TV a zase máme jít na Pollock. Řekl jsem si, že to zkusim a uvidim. Moc s tim ale nepočítam. Martina potkávam v jídelně skoro na odchodu. Tak se dohodneme, že mi dá vědět, jestli se jde do práce, protože není převlečenej. „Teď jsem potkal Maruš a do práce jdeme.“ Tak si říkam Pollock, shit. (Pro maminku: Zasranej Pollock.) Aspoň zabiju nějakej čas. 5 minut na to jdu do práce a Maruš povídá „Je mi to líto, ale vaše skupina dneska nic. Možná se začne od 9ti. Prosim? Začíná toho na mě bejt fakt noc a fakt přemejšlim, jak si tady vyčistim hlavu. Na CODu je Ráďa taky dost zničenej. Kecáme a přijde za náma jeden Ukrajinec, jestli nechceme práci. KURVA JO! Tak pojďte se mnou. Zase na pollock a čekáme u Erika, (Týpek, co se stará o to, kdo jak chodí do práce a jestli je všude dost lidí. Ve skutečnosti je to jenom narcistickej kretén, co si šlape na jazyk a umí jenom řvát na lidi. PS Jeho přítelkyně, je tak velká, že se mu pomalu nevejde na pozadí monitoru a když tam není ona, tak mu tam blikaj jeho slefíčka. (Pro Maminku: Fotka, když vyfotíš sama sebe.)) co jako bude. S Martinem si povídáme o tom, jak když někam vyrazíme, tak se to vždycky posere. Tak mu říkam, že pro to mam název #lukyštěstí. V tom Erik říká “ Potřebuju o jednoho míň.“ Tak říkam, „Vidíš, to je přesně o čem sem mluvil.“ A seru na to. Jdu na pokoj a už vim, co dělat.

Žádná práce od 9ti. Jdu běhat. Hlavou mi bleskne, jak moc bude nahovno běžet skrz město o 89 obyvatelícha jestli si někdo bude stěžovat. Jebat. Běžim si a pohodička. To jsem potřeboval na vyčištění hlavy. Cestou zpátky vidim, že kluci jenom nakládají loď (Čekaj na pomalej jeřáb, kterýmu zaháknou „hák“ na paletu a zase čekaj.) V koupelně potkávam Bulhary a domlouváme se, že kouknem na noťasu na nějakej film. (Proč jsem si nevzal noťas, když jsem měl makat každej den 12-16 hodin?) Chvilku po začátku filmu přijde velkej šéf a říká „Chceš práci?“ „KURVA JO!“ Loučim se s Bulharama a jdu šoupat mražený Surimi do krabic. Pohodička. Zjišťuju, že Pollockc, (Kam sem měl jít místo běhání a Martin tam po chvilce skončil.) co měl začínat v 9, přesunuli na 9:30, pak 9:40, odmakaly se 2 hodiny a všechny vykoply. Já si udělal 6 hodin. Z toho sme 3 hodiny koukali, jak se opravuje rozbytej motor od pásu. Kluci mi ukazovali video, jak si někdo na pásu ucvakl malíček, měsíc zpátky a pár dalších podobnejch srand z práce. „Přišel COD, máš přesčas HAHA“ Říká šéf a i když tomu nevěřim (Protože COD už spinká a všichni místo něj loví kraby) tak je to pravda. Martin se tam neukázal a mě po 2 hodinách vykopli. Cestou domů zjišťuju, že mam jít na kobereček k Erikovi, protože sem nebyl ty 2 hodiny v práci kvůli běhání. Seru na to, jdu zam zejtra.


DEN 48 – VÍTĚZSTVÍ

Zase máme jít na Pollock, tak tam jdu rovnou k Erikovi a ptám se, proč sem napsanej na obrazovce. Ani se na mě nepodívá a říká „Průkazku“. Načež odpovím „Proč?“ Co se děje??“ „Dej mi průkazku.“ Dávam mu průkazku a on odemkne PC, na ploše, kde má svojí fotku, najde textovej dokument a začne ho vyplňovat. Tak mu furt říkam ať mi vysvětlí, co se děje, ať mi to vysvětlí. On se na mě konečně otočí, povzdechne si a říká.

E: „Včera jsi nebyl v práci. Proč?
L: „Já sem včera byl v práci.“ Mezití se kolem nás sešli ostatní hříšníci.
E: „Jo? A od kolika?“
L: „Od 11ti. Přišel pro mě šéf továrny.“
E: „A proč si nedělal od 9ti do 11ti?“
L: „Protože si mě poslal domů, že potřebuješ o jednoho člověka míň?“ V tu chvíli mu došlo, že mam pravdu, ale přece jenom to ještě jednou zkusil.
E: „A co předtim?“
L: „To sem nepracoval.“
E: „No vidíš“ a začal vyplňovat dál.
Zaklepal jsem mu na rameno a říkam. „Ty sám si mě poslal i předtim domů, protože pro lidi z COD továrny tu nebylo dost práce. Byl si v prádelně a ty sám si mi to řekl.“ Přes rameno mi podal průkazku, odškrtl si mě ze seznamu a řekl „OK…Next“.

S vítězným pocitem jsem to šel říct Martinovi a cestou jsem si uvědomil, že tohle „Nenechat si srát na hlavu, ať už je to kdokoliv, nebo, že všichni jsme jenom lidi, ať je to sebevejš postavenej člověk a že za zkoušku nic nedáš a mnoho dalšího, mě naučilo cestování. Sem za to setsakramensky rád, (Díky cestování!) protože ještě pár let zpátky bych tam mlčky stál a ještě se mu omluvoval. Teď vidim, že je to jenom sebestřednej kterén, kterej se vyžívá v tom, že může jebat lidi a z toho fakt posranej nebudu. Týpek KG, kterej ten zápis nakonec dostal, šel na HR co to jako má bejt, dostat napomenutí za to, že nebyl na zbytečný směně, po odmakaným půlroku, poslední tejden před odjezdem domů. V HR mu řekli, ať si s tim neláme hlavu , že je to kretén, když tohle zkouší a že mu to smaže.

Já sem si pak odmakal 6 hodin na pollocku, což bylo peklo větší, jak 12 hod na CODu a dost brzo usnul.


DEN 49 – JÁ MŮŽU!

Budim se strašně brzo. Chvíli si čtu a po snídani se jdu zeptat jestli se můžu jít projít a co se nestane? JÁ MŮŽU!!!!! Šerif mi vysvětluje, jak se pracuje s vysílačkou, ale mě v hlavě zní jedno velký COŽE? Já můžu? Jenom po osmi pokusech? Pak se na mě šerif podívá a říká „Ty jdeš jenom v šortkách?“ „Neboj, já vim, jak se mam chovat v horách.“ Oblkam se, jdu si doplnit vodu a potkávam naší bandičku. Diví se, že mě pustil a prej se mnou nejdou, že není hezky. (Nefouká, neprší, jenom je zataženo, takže to moc nechápu.) a jdu sám. Výstražnou vestu připínam na bágl s tim, že si jí oblíknu, až bude zima a vyrážim. MŮŽU běhat, plivat, zpívat, dejchat, ale hlavně MŮŽU! Svoboda, pocit štěstí a euforie. (Jako kráva puštěná na svobodu. Přesně tak jsem se cejtil.) Vylezl jsem na nejvyšší horu na naší straně zátoky. Na vrcholu byla povalená nějaká anténa, viděl jsem pořádně sopku, horký prameny, zasněžený hory, 3 strany našeho ostrova až k moři a moře až předaleko. Obří nákladní loď co opouští náš ostrov, orly kroužící podemnou. Vrány větší, jak většina ptáků u nás a svoje štěstí. Po 3 hodinách jsem se vrátil, dali sme sabotéra a dalších 6 hodin na Pollocku. Únavou jsem odpadnul hned po sprše a…


Napsat komentář