Třetí díl je tu a tak se mrknem na nějakej ten výhled, nakouknem i do fabriky a budem si užívat, dokud nepřijde ŠOK v podobě odjezdu Báry a Jiřího. A tak náhodníček vypráví:
DEN 11 – DĚKUJEME ODEJDĚTE
Dneska jsem byl (pro změnu) v práci a hodinu před koncem naší směny nás všechny vyhodili, protože není práce. Vůbec mi to neutíkalo, takže asi dobrý. Hodinu navíc využívám ke psaní pohledů. Taky jsem se pěkně vykakal, jinak se nic spešl nestalo.
DEN 12 – SOU TO ČUBKY!
Co ti budu povídat. Nejdřív mě šéf pošle na nejhorší práci i když můj tým dělá něco jinýho. Celej den poslouchám, jak bude přesčas, tak se na to psychicky připravuju a dal bych si ho uplně v klídku, i když jsem byl utahanej, protože jsem toho moc nenaspal. Pustili nás dřív na oběd a po jídle se ptáme, jestli je přesčas. Odkejvali nám to, tak se oblíkam do smradlavý pláštěnky a v tu chvíli přibíhá týpek. „Co děláš? Přesčas není. Jdi se rovnou odpíchnout.“ Takže jsme vlastně skončili ještě dřív, než obvykle, ale domů jdeme dýl. Taky jsem si zapomněl bágl v jiný budově, než jsem končil a to je taky jejich chyba! (lel)
DEN 13 – NASRANOST
Nikdy jsem nevěřil, že budu naštvanej kvůli tomu, že nemůžu jít pracovat. Ve 2 (pro mě ráno) nám bušil na dveře týpek, že mám jít podepsat nějaký papíry. Říkám mu, jestli to nepočká 2 hodiny, protože teď spim a pak půjdu na směnu, tak to podepíšu cestou tam. „NE HNED!“ Tak se oblíkam a už buší znovu, ať dělam. „Budíš mě ve 2 ráno, tak si počkej.“ Došli jsme do kanclu, tam sem vyplnil: jméno, datum narození (Asi jako už milionkrát tady a kvůli vízům tak trilionkrát.) a podpis. Čumim a paní říká „To je všechno. Hezký den.“ To mě teda dostalo nejvíc. Samozřejmě, že jsem už neusnul a Martin, kterej to slíznul taky, byl na snídani (večeři) taky nasranej.
Na směně jsme odmakali hodinu. SHUTDOWN (pro maminku: Přerušení provozu.) „Nejsou ryby. Přijďte tak za 2 hoďky.“ „To si děláš prdel!“ Opravdu je tak těžký říct nám rovnou, že máme přijít v 9, když vidí, že dochází práce? NE! Všechny nás musí nahrnout do práce. ?Rychle, rychle, rychle a makejte, makejte a jéje hups došly ryby. Jděte domů a rychle odpíchnout!“ 2 hodiny jsme teda zevlili. Film nedávali, klasika. Následovaly 3 hodiny práce, kde se mě jeden ulejvák snažil přesunout na jiný místo, aby se tolik nenadřel, takže další píčování.
Po obědě „Všichni rychle dovnitř!“ „Rychle makejte!“ Po půlhodině. „Nejsou ryby, přijďte zítra.“ AAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!! Opravdu byla ta půlhodina tak strašně moc nutná? To si nikdo neumí dát 1 a 1 dohromady a předvídat víc, jak 10 sekund dopředu? Mě už fakt nebaví se oblíkat a svlíkat do pláštěnky. Za dnešek odmakaný 4 hodiny. Paráda. Jak by řekl Jirka „NERVY MOJE„. Zítra aspoň uvidím po dlouhý době sluníčko. Taky jsem zvědavej, za jak dlouho budu píčovat, že je tý práce moc. 😀
DEN 14 – BÁRA A JIRKA NÁS OPUSTILI
Než jsem odjížděl, říkal jsem si „Co asi budu do toho náhodníčku psát? To, že pracuju. spim a víc nic?“ To bude teda deníček. Ve skutečnosti se toho děje možná až moc. Dneska jsem dost smutnej. Padlo to na mě nějak brzo, ale dnešek byl fakt zajímavej. Vstal jsem už ve 12 a po dlouhý době viděl slunce a den. Po obědě jsem si řekl, že pudu do města něco natočit a nafotit a udělám si krátkou vycházku do přírody , ale na dohled od fabriky, ať nemam průser, že sem se nenahlásil. Připojil se ke mě Martin. Viděl jsem lososy. Lidi tu ve volnym čase rybaří, což je dost ujetý. Krávu ve městě asi už snědli. Na lampě, pod kterou jsem přošel, seděl obří orel. Pak sme šli kousek na kopec a ten výhled ♥. Při cestě nahoru před náma přistál ten samej orel přímo do naší cesty. Martin prostě pokračoval dál a dostal se k němu na 3 metry, než orel odletěl do pryč. Fakt krásný zvíře. Posvačil jsem kanadský borůvky (Mami, ty by se ti sbíraly.) Martin se odpojil, já si udělal kolečko a vrátil se. Pokecal jsem s rybářema a šel na chvíli spát.
Zdály se mi šílený sny a celkově tu špatně spím. Tak sem šel na snídaňovečeři, kde se od Martina dozvídám, že máme průser, protože jmse šli na ten kopec a nenahlásili se. Moc to ale neřešíme, protože Bára a Jirka jsou prej na cestě domů a vůbec nevíme proč. V práci první 3 hodiny čistíme 4 bedny a další 3 hodiny 2 bedny, takže jsme je málem proleštili naskrz. Celou dobu řešíme proč jeli domů a co se stalo. Chudák Ráďa. Jestli se stal nějakej průser, nebo protože není práce? (Maj jí ještě míň, jak my.) Nevíme a mě se tomu moc věřit nechce. Poslední 2 hodiny do konce šichty (To už děláme s ostatníma.) i když nás šéfové mají rádi, (že nám dávají tyhle spešl práce, jako mytí beden, abysme měli hodiny a penízky) jsem vybranej mezi 3ma lidmama, co mají jít dřív domů. Jsem naštvanej. Proč nepošlou někoho, kdo je tu na půl roku, už má vyděláno a hodiny dožene, až zase začne sezóna? Já jsem tu jenom na 2 měsíce a ještě takhle blbě, takže se každá hodina počítá. Čekám na večeři a říkám si „Je to jen sýr“ (Písnička: Poletíme? – Běž dál) a tim se uklidňuju a přestávam bejt toxickej. Čekam, jestli se objeví Jiří, Bára a Ráďa, protože maj přijít na snídani a všichni se ukazujou, jako by se nechumelilo. Fakt je rád vidim. Oni o ničem neví, tak si vyměňujeme názory, píčujeme a smějeme se. Odchází do práce a já do postele. Dnešek byl fakt zajímavej a celkově dobrej. Ten orel a výhled. ♥
DEN 15 – BOD ZLOMU
Už z dálky na nás šéf mává, že do práce nemáme jít, protože nezačínáme v 6, ale o půlnoci. Sklopíme uši a já sem dneska fakt rozhodnutej, že jako fakt pudu na výlet, protože tu je světlo hodně dlouho. Jdu se nahlásit do kanclu a tam mi říkaj, že mě nepustí, protože nemaj vysílačku, tak ať se ani neopovažuju sejít z cesty. To mě fakt nasralo. Chybí mi svoboda tak strašně moc. Kdybych mohl makat, tak tohle neřešim a teď si tu přemejšlim, jestli i tak pudu na kopec, nebo ne. Nakonec jdeme do městečka s Martinem a potkáváme zylou část český výpravy. Prej makali 6 hodin, takže všude stejný. Jdou spát a já s Martinem jdeme do kostela hrát pinčes. Hoďku a půl hážeme na koš, dokud jsem se konečně jednou netrefil a mohl sem jít zase zpátky. „Jupí“ já a míče….
O půlnoci jdeme do práce a přijelo 5 lodí najednou, takže všichni hrotí, jako svině a zjišťujeme, že co budem dělat dneska, budeme dělat do konce sezóny. A co chtil Lukášek? Samozřejmě, že to jediný, co nezvládam, dělá se mi z toho blbě a nebaví mě to. Takže budu do konce sezóny třídit filety do 6ti (ke konci sezóny 10ti) bedýnek rychlostí 84874ks za vteřinu. Mam šéfa, kterej mě ani nepozdraví. Pořád mluví Islámsky, takže to je Allahu Akbar sem, Allahu Akbar tam. Používá to víc, než Poláci to svoje „kurwa“ a to je co říct. Vedle mě jsou 2 Mexičanky, co dělaj, že dělaj a kecaj tak moc nahlas a rychle, že mě z toho bolí hlava i přes hluchátka a fabrikovej bordel. Prostě pohodička. Držim hubu a krok, protože ostatní šéfové se snažili mě přetáhnout pod sebe a bez úspěchu. Můj šéf totiž pokaždý šel brečet k největšímu šéfovi tady. A tak tu stojim, třídim filety ani nevim, kam všude, protože mam slabej žaludek, dělá se mi blbě při pohledu, jak se ten nekonečnej had z filet pomalu pohybuje a říkam si, jak jsem to dopad. Nakonec bylo tolik práce, že sme dělali do 11ti odpoledne, takže jsem spal 4 hodiny, ale odmakanou nemam ani 12tku. VŠECHNO ŠPATNĚ.