Aljašský Náhodníček #1

nahledak-CZ1-nova-zkouzka

Je to tady! Luky si splnil další sen a podíval se na pár měsíců na Alasku. Jaký to bylo, ryby, cesta, ryby, práce, ryby, lidi, ryby, příroda, ryby, příhody, ryby, a mnohem víc ryby se dočteš v tomhle Náhodníčku. V prvním díle si užij úvod a prvních 5 dnů tohodle dobrodružsvtí.

ÚVOD – DŮLEŽITÝ NEDŮLEŽITOSTI NA ZAČÁTEK

Můj milý…. no to je vlastně jedno.

Pokud jsi četl Švýcarské dobrodružství na instáči, asi už víš co tě čeká. Pokud jsi to nečetl a chceš vědět, co tě čeká, tak si to přečti. Nebo to nečti a přečti si radši ňákou knížku. Moje psaní je totiž dost náhodný a proto jsem ho chtěl pojmenovat Náhodníček. Problém je, že jsem popsal opravdu každej den. Proto tomu budu říkat i tak Náhodníček. Náhodníček píšu hlavně protože se chci zlepšit v angličtině, něco tu pro sebe zanechat a taky sdílet můj život s lidmama, co mě nemohou následovat.

Letos jsem se vydal na Alasku. Bohužel ne za cestováním, ale asi poprvé kvůli penězům. Při mé honbě za svobodou jsem si dal za cíl koupit a přestavět dodávku, abych v ní mohl žít a mohl si užívat o to víc. K tomu ale potřebuju peníze a proto jsem se vydal za velkou louži k menší louži obhospodařovat rybičky a kraby.

Všechno ale začalo mnohem dříve. Původně bylo v plánu vyrazit v červnu na 3 měsíce na lososy a další 2 měsíce cestovat po Americe. Jenomže díky Trumpovi, erupcím na slunci a #lukystesti se všechno s vízama protáhlo tak moc, že jsem celý léto strávil v česku a na Alasku vyrazil až koncem srpna. Což znamenalo, že skončila sezóna lososů a plán B byla Treska. Problém byl v tom, že končila sezóna tresky a začínala sezóna kraba. To znamená, že prostě nebyla práce, takže se nevydělalo tolik penízků a (nejenom) já skejsnul na ostrově, kde se totálně nemůže nic… (Víc se dozvíš v náhodníčku.)

Ještě ti představím kolegy pracovníky a jdeme na to. V továrně, která za plnýho provozu pobere přes 1000 pracovníků, za nás pracovalo 90% Afričanů a Mexičanů, pár Filipínců a japonců, který byli většinou na vedoucích pozicích a >1% evropanů. Z Česka nás jelo 5.

Ráďa: Jediný skoronecestovatel díky kterýmu jsem zvládl obě cesty.

Martin: Veliký cestovatel, se kterym sem zvládnul všechny směny.

Jiří: Další cestovatel, díky kterýmu jsme měli všechny informace.

Bára: Jediná zástupkyně něžného pohlaví, která chodí s Jiřím a „Drž hubu!“

Sestava


DEN 1 – CESTA NA ALASKU AKA PRVNÍ DÍL NÁHODNÍČKU

Uff je to tady, moje první cesta mimo Evropu. Je brzo ráno a mamka mě bere do Sokolova, (DĚKUJU) ze kterého pokračuju do Prahy, (Tohle léto už tak tisíckrát.) kde se setkávám s Ráďou, kterej mě bude doprovázet zatím všude.

Při odbavení nás čeká milé překvapení, protože po serii neúspěšných online checkinech a neprokázaných vízech, mi paní u přepážky říká, že se nemusím o nic starat, bágl přiletí až na konečnou a tiskne mi i druhý boarding pass. To neskutečně bodlo, protože Frankfurtský letiště je (jak jsem zjistil) meeeeeegaobří a hodinu a půl jsme šli jenom od gatu, ke gatu. Cesta z Frankfurtu do Anchorage byla zajímavější, protože jsme vzlétli ve 14:20 a po 9h cestě, přistáli ve 14:10 toho samýho dne. Brečící dítě a málo místa na nohy included. (pro maminku “ V ceně“) Jinak let pohodička. Viděl jsem kousek grónska ♥ a Harryho Pottera.

Po příletu nastala sranda. Koho vytáhli na namátkovou kontrolu? No . A co mi zabavili? Čínskou polívku. Protože se tu boji ptačí chřipky tak moc, že ta kuřecí příchuť v prášku je fakt vražedná. Ale byli to miloušové. Všichni, co jsme potkali. Třeba pan autobusák, co kvůli nám zastavil na zastávce, kde zastavovat vůbec neměl, jenom protože viděl, že něco hledáme v mapě, jenom aby nám mohl ukázat cestu. Ubytko přes airbnb paráda. V hostelu jenom odhazujem bágly a jdeme na průzkum. Naťapkáno 16km podél pobřeží. Hledáme obchod a bankomat. (v hlavním městě) Všechno je tu obří. Silnice, auta, dveře, lidi, hydranty, odpadkový koše, odpadky, jídlo proste všechno. Viděl jsem indiánku! ♥ a jdu spát.


DEN 2 – ALASKA MĚ VÍTÁ

Hned po ránu opouštím jeden z nejskvělejších hostelú a jdeme na příjmací meeting. Potkáváme zbylý čechy a jsou vážně skvělý. Procestovano maj tolik, že musí mít druhej pas, aby jim měli kam dát víza. No a tak sranda začíná. Lidi se většinou shlukujou do skupinek po národnostech. (Slováci ani Poláci tu nejsou, což je dost divný.) Všichni se tváří důležitě, nebo unaveně. Jenom my se tlemíme, až brečíme.

První věc na programu je drogový test. Jirka se ptá, jestli si myslíme, že u něj něco najdou, když hulil před odjezdem. Říkáme, že spíš jo a tak přemlouvá Martina (ne slovenskej shaper), aby mu načůral do pytlíku. (na trávu) Ten si pak nalil do kelímku, takže prošel. Martin ho proklíná protoźe u svého testu málem nenačůral nad rysku. Potom čekáme do 2 do odpoledne. Při čekání a nudě napadne Jirku ukrást si kelímek a zkusit si, jestli by mu něco našli. No a našli by, což by znamenalo okamžitou deportaci na vlastní náklady + zákaz pracovních víz v USA navždy.

Po druhý hodině sme zjistili, že všichni jedou na ostrov Kodiak, kde to žije, kromě Čechů a Bulharů. My letíme na malej ostrůvek Akutan o průměru 20 km, kde je rybárna, pošta a kostel (ve kterym je posilka). O to víc práce tam prej je. (Juchu) Všichni odletěli a my jsme na řadě zítra. Máme zajištěny úbytko a jídlo, čehož využíváme a jdeme se najíst. Ostatní odpadli a já se jdu ještě projít. Najdu parádní stezku mokřadama (Skoro jak na Přebuzi.) a letiště pro hydroplány. Na večeři zjišťuju, že Alaska ukazuje to, proč jí tak moc miluju. Tady vládne příroda a ne lidi. Zítra se nikam neletí kvůli bouři a lidi z Kodiakský party se vrátili z letiště, že se zatim taky neletí. Večeřím střední pizzu, která je největší, kterou sem kdy jedl a jdu spát. PS mají tu Reesers♥


DEN 3 – POPRVÉ NA LODI

Ráno se probouzíme s tím, že nikdo neví, co se bude dít. Po hotelový snídani zjišťujeme, že jako jediný letíme. Balim pizzu ze včera do zásoby. Na letišti si máme koupit další jídlo. V zápětí vyhazuju pizzu kvůli kontrole, která nepřijde. Nejdřív vážíme kufry, potom sebe. Hmmm divný. Protože letíme malym letadlem, je tam jenom jedna letuška, která dělá všechno. Odbaví tě, zabaví tě, zkontroluje lístky, odmluví a ukáže bezpečnost, donese ti pití a nakonec ti vyháže kufry z letadla. Poprvý letim vrtulákem. Let trvá 2 hodiny a mě se v půlce překvapivě udělá blbě. Zrovna v tom nejlepším, když Jiří vypráví, jak sbíral Smrže (houby)v Kanadě. Báře je taky blbě, ale Jirka dál vypráví, jak se ztratil na houbách. (Video, kde Jiří a Martin sbírají Smrže.)

Po přistání nikde nikdo. Jsme v Dutch Harboru. 1200 km od Anchorage. Musíme volat na jediný číslo, který jsme dostali, až nakonec přichází týpek a přebírá si nás. Čekáme 4 hodiny na loď. No a tak jíme, procházíme si ostrov, jíme a pak to přišlo. Týpek povídá „Pojedete 4 hodiny na lodi, protože to dneska docela hází.“ Cože? 4 hodiny!? 4 hodiny na rozbouřenym moři? Sem v péčku. Už se mi dělá blbě a všichni ostatní jsou pěkně nervózní. „Taky si vemte tyhle prášky na mořskou nemoc. Jestli si je nevezmete, budete chtít vyskočit z lodi.“ Zase jíme a jdeme na to. Dost hezká (Zatim se mi tu holky líbí) Indiánka nás bere taxíkem do přístavu. „Tak kde máte tu loď?“ „Jak to máme vědět? Měla jsi jet za tim autem před náma.“ „A jo, no tak já si zavolám.“

Konečně stojíme před nákladní lodí. Je obří a jmenuje se „Eastern Wind„. Loučím se s pevninou a vůbec se mi to nelíbí. Ostatní se mi smějou, ale já vím, co mě čeká a fakt se mi to vůbec nelíbí. Po nalodění se nás ujímá týpek s neskutečnym respektem. 25 lidí v jeho rozmluvě ani necekne. Zkoušíme záchranej oblek, kdyby se potápěla loď, protože je tu tak ledová voda, že v ní přežiješ tak 3 minuty. Samozřejmě, že jdu první a totálně to prosírám. Pak se dozvíme, že loď opravdu není civilní, takže si máme dělat, co chceme, hlavně ať se nepleteme nikomu do cesty. Hlavně kapitánovi ne. Vyjíždíme a mě už se dělá blbě. Dostaneme se za záliv a první týpek bleje. Dost lidí se seměje, když bleje po 30ti minutách 4 hodinový plavby. Mě to moc vtipný nepřijde, protože v zápětí bleju taky. V tu chvíli se už nikdo nesměje, protože je jasný, že tohle fakt nebude sranda. Do půl hodiny z nás většina bleje v nekonečném rytmu vlny za vlnou a zbytek lidí má celkem namále, takže se nechtějí ani pohnout. Bleju fakt celý 3 hodiny. Vysílenej, že jenom ležim na zemi a nemůžu ani otevřít oči. Jediný na co si pamatuju, když Jirka zahlásil, že potřebuje chcát, ale že na záchod nedojde (Protože to fakt házelo a i mu bylo nablití.). Takže se vychcal do blicího pytlíku (Přičemž pochcal pár rukou, co mu ho držely.) a Martin, kterej z nás jako jedinej zvládal plavbu v poho, to musel jít vyhodit do koše. Další, kdo plavbu zvládal v klídku byl námořník, kterej se ze začátku snažil všem pomoct a dávat pytlíky, ale bylo toho tolik moc, že se na to po chvíli vyprdnul a pustil si film. Taky byla sranda, když došli blicí pytlíky.

Při příjezdu do zátoky se loď uklidnila a všichni usnuli. Při vysedání se vítam s pevninou a jediný, co chci je spát, nebo umřít. Nakládají nás do auta a tak si myslím, že jedeme někam daleko, jenom abysme objeli budovu, kde nás zase vyložili. Myslel jsem si, jak budem na malym ostrůvku s malou továrničkou a pár boudičkama. Jsem na velkym omylu, protože tohle je jeden z hlavních výlovních bodů Ameriky. 2 továrny a přes 1000 zaměstnanců. Všichni čumíme. Fasování prostěradel vypadá, jak ve vězení z americkýho filmu a je nekonečný. Podle čísla na klíči se teprve dozvídáme, kde budeme spát a každej má pokoj úplně jinde. Jsem na pokoji s 3ma černouškama, který si chtějí hrozně povídat. Povídání je věc, kterou chci dělat jako uplně poslední, proto rychle povlíkám postel, deku, co mám navíc připínám na zeď kolem postele, jako záclonu a přichází VYSVOBOZENÍ.


DEN 4 – MAZLENÍ S LOSOSEM

Budík mě budí, ale já jsem líná mrtvolka. Žaludek naruby a tak do sebe natlačim aspoň ovoce, co mi zbylo z letadla. Na místo srazu se doploužim o 5 minut dřív a stejně pozdě. Vyptávam se lidí kolem, jestli něco neví a nakonec mi sekuriťák (Kterej se taky musel vyptávat xx lidí) ukazuje cestu . Školení je už v plnym procesu, takže zažívám moment, kterej nikdo nemá rád. Celej den máme různý školení, fasujeme věci a jsme prováděni po areálu. Češi jako jediný si skoro ze všeho dělají srandu, takže to celkem utíká. I tak to bylo pěkně vyřerpávající a i po tom všem máme plno otázek. Vyfásl jsem noční směnu „C“ 18:00-6:30. Martin se nechává přepsat, aby měl stejnou směnu a zbytek naší skupinky má směnu proti nám. („A“ 6:00-18:30) Poprvé v životě mám noční, tak jsem na to zvědavej. Do jídelny se poprvé dostávám až na oběd a…. zase vězení z americkýho filmu. Vezmeš si tác, do kterýho ti nandavají jídlo podle tvého přání. Přílohy, saláty, dezert atd si nandaváš sám. Před příjezdem jsem se jídla docela bál, protože všichni známe školní jídelnu což? Je to dobrý a nandavají obří porce. Dávam si mexický hovězí, fazole, tortilu, salát a buchtu. Ňam. Jedinej problém je, že to všichni trošku přestřelujem, když si můžeš vybrat z hodně druhů jídla a tak se přecpaný valíme na další školení. Nuda a vyčerpání. Konečně volno.

Procházíme si city of Akutan, které se pyšní: Kostelem, poštou, obchodem, školou a Mazlíčkama: pár psů, koček a jedna kráva. Ulice jsou postavený jako molo, všichni jezdí zásadně na čtyřkolkách. Každej baráček má loď, čtyřkolku a síť před barákem. Sůl si bere všechno. Zarostlý, rezavý hřiště vypadá jak z hororu hlavně, když se houpačky líně houpou ve větru. Procházíme dál, když najednou u výlevu z kanálu se něco mrcasí. Všichni tam běžíme a nacházime hejno lososů. Ráďa se snaží jednoho vylovit, ale Bára nekompromisně jednoho chytne za ocas a „Dělej Jirko. Foť!“ Všechny je naházíme do moře, protože plujou nesmyslně do malinkatýho potůčku, kterej se valí z kopce nad městem. Všude na pobřeží jsou mrtvý ryby s uhryzanejma hlavama. Divný. Sledujeme, jak obří orel chytá rybu a žere jí. To je trošku větší kuře. Neskutečný. Moře je magie. Jeho kouzlo mě dostává, ale mam z něj šílenej respekt a strach z neznáma. K večeři si všichni zase nakládáme až moc. ŇAM. Před spaním se snažim připojit na internet a zjišťuju, že wifi si musíš zaplatit. Mobilní signál se chytá horkotěžko, ale je zbytečný ho chytat, protože nejde poslat ani sms, což znamená, že spojení s okolním světěm=0. Sere mě to jenom protože nikdo ani neví, že jsem opustil Anchorage. Unavenost. Dobrou.


DEN 5 – PRVNÍ DEN Z NEKONEČNA

První den v práci. Jdu až večer a pořád nevím, jaká bude moje pozice, takže jsem z toho trochu nervózní, ale věřím, že to bude v poho. Spolubydlící Alibaba mi dává heslo na wifi, takže jsem o sobě mohl dát vědět, že žiju, což je pecka. Co pecka není je to, že nám rtušili 3 hodiny ze směny, takže čekáme do devíti, co se bude dít. Aspoň jsem zase mohl začít s němčinou. První směna: Začali jsme a skončili v 9, takže jsem o penízky nepřišel jipí. (To že nebylo ani 6 hod na spánek jipí není.) Jipí, mám směnu s Martinem a dokonce jsme na stejnym místě. Naše linka zpracovává tresku „Pollock„( Malá sviňucha. Výkupní cena 8 centů za gram.). Ryba se z lodi napumpuje potrubím do fabriky, kde padá před linku. 2 lidi dávají ryby na pás stejnou stranou do drážek. Pás dopraví rybu do mašiny, která z ní vyřeše filety, který padají na další pás, kde je další 2 lidi rovnají „hlavou k sobě“. 4 lidi kontrolujou filetu po filetě, aby v ní nebyli kosti, zbytky ploutví, krev, paraziti atd. Zkontrolovaná fileta přijela ke mě a já je bral z pásu a skládal do košíků speciálním grifem a systémem. Další pracovník nám doplňoval prázdný košíky a bral plný košíky, který dával na další pás, kterej je dopravil na váhy. Tam se navážilo přesně 18 liber, jako další přišlo na řadu balení, mrazení a export.

Ze začátku to byl docela zmatek, ale za čas se do toho dostávam a je to lepší. Martinovi to ze začátku moc nejde, protože neví, jak filety nabrat, ale časem na to přijde a pohodička. V půlce směny nám řekli, ať si vyzkoušíme rovnání filet. Je to taková rychlost, že jsem bež šance a fakt to nedávam. Mexičanka, co to má po mě kontrolovat si píčuje v rodnym jazyce, ale nikdo mi neukázal, jak na to, takže mam v péčku a jedu, jak umim. Nikdo na nás neřve, takže dobrý. Martinovi to jde o dost líp, jak mě. Problém je, že pás je na nás dost nízko, takže nás bolí záda. Asi 365x za den sundaváme a nandaváme pláštěnkovej skafandr, což mě fakt neba. Je vidět, že otáčení nám fakt nejde a tak jdeme zase nandavat košíky. Před koncem směny, nám nahlásí, že se bude makat 3 hodiny přesčas, aby se dohnal pozdní začátek. Jako jedinýho z čechů si vyberou mě, abych šel do druhý fabriky. Bezeslova, bez toho, abych něco vědě, prostě přišel týpek. „Ty pojď se mnou“ Tak jdu i když nevim, co se děje.

V týhle fabrice se zpracovává jiná ryba. Treska obecná „COD“ (Větší a dražší, než Pollock). Převzala si mě Indická paní s nožem a ptá se mě, jestli jsem už někdy vykošťoval. Říkám, že je to moje první směna a vůbec nevim, co se děje. Ona se jenom usmála a začala mě zaučovat. Na pásu předemnou jely filety, který v sobě měly zbytky kostí. Ty se speciálním pohybem museli vyříznout. Paní máchá nožem světelnou rychlostí a říká „Tohle už dělam skoro 11 let.“ Takže se jí vůbec nedivím. Mám si to vyzkoušet, beru nůž do levý ruky. Nestihnu se ještě ani dotknout ryby a už mě zastavuje a rozzářeně povídá. „Jé ty jsi levák, já taky. Koukej, ukážu ti to pro leváka.“ A začne ryby kuchat 151164984 krát rychleji. Nevěřim svejm očím. Pak už si to konečně můžu vyzkoušet a když si už říkam, že sem se do toho celkem dostal, paní říká. Jen procvičuj, příště potřebuju, abys dělal 8 kousků za minutu. Hmmm, tak mi to nejde no….

Taky nás učili, jak si máme mejt ruce. Písničkou. Kterou sme měli zpívat. A tanečkem, kterej ukazuje jak si meješ ruce. Ne díky. Já a zpěv+tancování opravdu nejde dohromady. Tak na mě paní Dajána kouká a říká „Dělej Luky, zpívej je to sranda.“ Ne díky. Zůstávám grumpy(Pro maminku: Jako kyselá prdel.). Další z věcí, co nás učili je jak vypadá fileta a jaký má vady. (kosti, zbytky ploutví, krev, paraziti atd) Jedinej problém byl, že nám to říkali, jak největším blbečkům stylem: Tohle je POLLOCK, (Ukázala na nápis POLLOCK) tohle je POLLOCK, (ukázala na obrázek ryby) tohle je POLLOCK, ukázala na filetu před náma. A teď vy: POLLOCK, POLLOCK, POLLOCK. Tohle je hlava, (Ukázala na nápis hlava) tohle je hlava, (ukázala na hlavu obrázku ryby) tohle je hlava, ukázala na hlavu filety před náma. A teď vy: hlava, hlava, hlava. No a takhle to pokračovalo celou dobu. Myslel jsem že mi mrdne. Toť pro dnešek vše. Jdu spát a zítra do práce, heč.